Vaše přání je mi podrazem, aneb o českém pinglovství

Tak jsem nedávno přemýšlela, co mi je v téhle hospodě tak sympatického, když ubrusy obsahují pivní mapy světa, vesmírných galaxií a kdovíčeho ještě, když to obsluze trvá a k tomu všemu moc nefunguje odvětrání. Po chvíli mi to došlo – ticho. Žádné zvuky linoucí se z přebuzených repráčků, žádná Freqence, žádná „Kriminálka libovolné město“, žádný fotbal ani hokej. Prostě ticho, v lokále bylo slyšet jen dopadání půllitrů na stůl, smích a kecy hostů. Zkrátka navzdory všem výše uvedeným skutečnostem mi ten podnik přišel mnohem kulturnější, než spousta jiných, které mají hrdě v názvu slovo Restaurace.

Nevím, co to je za divný (český?) zvyk pouštet v lokále hudbu nebo televizi. A už vůbec nechápu tu specialtku, když hraje zároveň rádio a televize se ztlumeným zvukem.

Dlouho jsem si říkala, co asi vede obsluhu k domněnce, že to zákazníka zajímá. A pak mi to jedna servírka objasnila sebejistou odpovědí na dotaz, zda by šlo to rádio vypnout: „Nojo, ale to se tady zbláznim...“ Nemusím asi dodávat, že se tomu podniku budu napříště vyhýbat, ale co z toho vyplývá a co je podstatné – že ony televize a rádio nemají sloužit k potěše hostů, ale obsluhy, která si neuvědomuje, že je obsluha a kdo je tady pro koho.

Podobný zážitek jsem měla jednou v Karlově Pekařství v Arkádách (jednou, od té doby jsem tam nepáchla), když jsem chtěla zaplatit tisícikorunou čtyři koblihy. Ano, uznávám, bylo by lepší mít menší peníze, jenomže jsem neměla. Bankomaty kačky prostě nesypou a tak není zbytí, některý obchod to prostě odnést musí a tentokrát to chytlo zrovna tohle pekařství. Obsluha, místo aby tohle chápala a když nemá na vrácení (což tedy taky nechápu), tak se odebrala někam rozměnit, nebo oslovila svoji vedoucí, tak se rozesmála a dopustila se komentáře ve smyslu, „že to snad není možný, že už je to tu zase...“ jakobych tam ani nestála. Jakoby tam ani nestál zákazník. A to neměla dělat. Zle jsem na ni pohlédla a dala si dost sebevědomou přednášku o tom, že já jsem jejich zákazník, který jim chce zaplatit a pokud mi to nejsou schopni umožnit, tak můžu ty koblihy koupit jinde. Že zas tak nedostatkový zboží to není, aby se nedalo koupit za rohem v Interšpáru. Vedle stojící starší prodavačka se do debat vložila s poznámkami typu, že se nemůžu divit, když chci platit tisícikorunou a že když jim tohle udělá každej... „Ne, vy jste podnik, chcete prodat koblihy, já jsem zákazník a chci je od vás koupit. Je ve vašem zájmu zařídit, aby to šlo.“ Je to tak složité? Proč tohle nechápaly (ani jedna ze tří, které se tam postupně vyrojily)? Nakonec se do toho vložila vedoucí provozovny, zrovna v momentě, kdy jsem položila koblihy na pult a chystala se jim je tam nechat. Velice ochotně a zdvořile mi nabídla, že mi rozmění, že má peníze v kanceláři, jestli chviličku vydržím. Tak jsem tedy vydržela. Pak se mi ještě omluvila za „nedorozumění“. No, ony dámy jsem tam už neviděla, ale nepočítám, že jiné budou lepší. To české pinglovství je dost rozšířená choroba.

Po pár úvahách jsem došla k závěru, že je to tím, že většina servírek, prodavačů, popřípadě operátorů jsou krátkodobí zaměstnanci, sezónní pracovníci nebo dokonce brigádníci, kteří ke „svému“ podniku nemají lautr žádný vztah, kromě pracovně-právního. Není totiž jejich. Být jejich, tak se sakra snaží nezkrachovat, neodpudit si zákazníky, naopak se starat, aby o jejich podniku lidi řekli v dobrém dalším lidem... Možná je tahle myšlenka už mrtvá a nic ji nedovede vzkřísit.

Proto chovám v integrované konverzační příručce na předních místech několik důležitých vět, které sice nejspíš nic nevyřeší, ale někdy je nelze nepronést:

Věta číslo jedna: „Pokud vás tahle práce tak moc obtěžuje, zkuste raději dělat nějakou jinou.“

Věta číslo dvě: „Nejste jediná hospoda/obchod v okolí, takže když moje peníze nepotřebujete/nechcete, odnesu je jinam.“

Věta číslo tři: „Myslíte, že by nám nastalou situaci pomohla vyřešit přítomnost vašeho nadřízeného?“

Přijímám tipy na vhodné rozšíření své osobní konverzační příručky výchovných vět :)

PS: Nerada bych vzbudila dojem, že povoláními jako je servírka nebo prodavačka opovrhuji nebo je považuji za méněcenné. Považuji je za naprosto normální povolání, dokonce za dost těžké povolání, když si člověk chce zachovat zdravý rozum. Já si uvědomuju, že zůstat celý den přívětivý a ochotný je náročná disciplína a proto to taky není práce, kterou by mohl vykonávat každý.