Venku se udělalo hezky, vylezlo sluníčko a mě napadlo, že bych mohla vyvenčit svého starouše Zenita, ať taky vidí krásy jara. Beztak potřebuju dofotit ten film. Takže jsem fotila vylejzající krokusy, vylezla i jedna sněženka, tak tu jsem blejskla taky, pak jsem našla vylejzacící rebarboru, potom vylezl i děda.... a pak konečně slavnostně film došel. Už jsem přestávala doufat; celou dobu, co ten foťák mám, jsem si nebyla jistá, jestli je film dobře založen a jestli třeba celou dobu nefotim na plech.
Já jsem tušila, že s tím bude trochu problém. Tak jsem hned odlovila na zahradě dědu a škemrala o rady - leč děda pravil, že Zenita v životě nedržel v ruce a že se bude jen domejšlet. Že na přetáčení bejvá páčka nebo klička. Vyhodnotila jsem briskně situaci a konstatovala, že to bude zřejmě ta věc, která se tam už tak asi před dvaceti rokama ulomila a že to je teda výborný. Tak děda, ruce od hlíny, brejle na dálku, ještě chvíli ten foťák tam venku na zídce všemožně obracel a studoval, až nakonec řekl něco tak potupného, že jsem radši nekonstatovala nic. Řekl, že nejlepší bude, když ten foťák donesu do foto obchodu s tím, že chci vyvolat film - a ať si ho napřed vydolujou. Poděkovala jsem, ale byla jsem odhodlaná to udělat jakkoliv jinak, i za cenu zničení filmu, foťáku, celé domácnosti a eventuálně i republiky, ale hlavně když ego zůstane celé. Děda ještě utrousil, že je možný úplně všechno, protože ten foťák je sovětskej. Tak jsem tedy usedla k počítači, že si najdu nějaký info, a vidím, že je na skype online kamarád Jeník Z. Snad se neurazí, říkám si, ale jinou možnost nemám. „Nazdar pamětníku", píšu do okna zprávy a pohotově dodávám „(neuraž se)“. Účinek se dostavil, zareagoval okamžitě. Následoval můj dotaz, zdali kdysi v pravěku on nebo jeho táta, strejda (a abych vylepšila to s tím pamětníkem tak i děda) nevlastnil Zenita. „No jasně!“ , které se objevilo na obrazovce, mě zahřálo u srdce. Levný to nebude, dobře z toho nebude, hlava z toho bolet bude, ale nechám si poradit. Následuje přibližně hodinová debata na téma, jak se ten krám otvírá, co se má udělat potom, jak se ten film dostane zpátky do špulky a jak se ta špulka potom dostane ven. Vše, co mi Honza radí, vděčně zkouším, ovšem leckdy bez valného úspěchu. Například naprostým fiaskem skončil pokus o realizaci pokynu: „Toč tím čudlíkem vlevo“ – jednak tam žádný čudlík nebyl, jen ta ulomená páčka, která tam dle Honzových vzpomínek navíc vůbec být neměla (ale nakonec čert ví, co se to tam ulomilo) ale hlavně tím, jak to bylo ulomený, tím nešlo kloudně otáčet doleva. Varianta „no tak možná doprava“ celkovou situaci povýšila na tragikomedii, neboť se mi onen čudl podařilo vyšroubovat. To se mi pak povedlo ještě několikrát, protože – jak jsem to furt zkoušela – jsem opakovaně zapomínala, na kterou stranu že to mám pokoušet. Nakonec jsem se se slovy „krám jeden zasranej, že já se na to nevyseru“ odebrala do koupelny, která v analogové éře byla hojně využívána jako temná komora, realizovat Honzovu hlavní radu „až to budeš otvírat, tak zhasni, ať je v tý místnosti naprostá tma – ale fakt naprostá – a dej ten foťák do bundy a hrabej se v tom přes rukávy“. Já jsem tušila, že mi to nepůjde. Já bych ten foťák neotevřela nejspíš ani kdybych na něj viděla, tak co budu dělat po tmě... Honza mi předtím (jako správnej kamarád) zopakoval dědovu radu, ať to zanesu do servisu. Takže jsem zatemnila okno do kuchyně, zavřela dveře, foťák dala do bundy a pustila si rádio, abych se tam nebála. (A taky, aby nebylo moc slyšet, jak u toho sakruju). Tím mizerným kolečkem prostě nešlo pohnout. Vzala jsem na něj kleště. Pak se ozvaly takový divný zvuky, tak jsem je zase odložila. No po pěti minutách jsem už byla tak rozčílená (a že nejsem žádnej cholerik, to jenom, když se mi nedaří), že jsem se musela jít podívat na světlo jak to tam teda je. Zjistila jsem, že po tmě jsem toho našla zhruba stejně jako za světla a zalezla zpátky do komory. Vypáčila jsem ten zadní kryt hrubou silou (v bundě), protože jsem si vzpomněla, že při zakládání filmu jsem to udělala taky tak a přežilo to. Jenomže to je stejný, jako když poprvý v životě rozlousknete humra – co s tim jako teď??? Chvíli jsem tam šátrala, než mi došlo, že ten film je na té straně, kde být má a ta špulka je samozřejmě taky na té straně, kde být má, ale že spolu nijak nesouvisí a ten film se nejspíš utrhnul. (To by vysvětlovalo ty zvuky, když jsem ho zkoušela převinout těma kleštěma). No nic, tak to teda vyroluju, vyndám špulku a nějak to do ní už nacpu. Špulka vyndat nešla. No nic, tak to zkusím do tý špulky nasoukat, i když nejde ven - co s vyrolovanym filmem v bráchově mikině, žejo? Chvíli trvalo, než jsem našla konec, pak jsem našla i druhej konec a po náročném rozhodování, kterej konec je ten správnej konec (a kupách úvah, jestli na tom vůbec záleží nebo ne) jsem prostě popadla ten míň zmuchlanej a začala soukat. Zajímavý je, že najednou tím ulomeným kolečkem otáčet šlo. Teď, když jsem rozmotala celej film, operovala s ním ve stísněných podmínkách, děsila se, že ho nějak pomuchlám, upatlám a kdesi cosi. Takže jsem tedy milej film namotala zpátky do špulky a s nadšením otevřela dveře temné komory, hned, jak jsem po oslepnutí zase začala vidět, vypnula jsem rádio a šla podat Honzovi zprávu o částečném zdaru mise. Částečném proto, že špulka stále vězela v útrobách foťáku a nešla ven. Bylo to vážně k vzteku. „Mačkej ten čudlík“, opakoval neustále. „To dělám, ale ono to nic nedělá“, opakovala jsem neustále já. Když jsem si už vážně připadala nesvéprávně (zkoušela jsem už i znovu kroutit čudlíkem, jakože jestli funguje – jako kdyby to něco znamenalo) napadlo mě udělat přesný opak – ten čudlík prostě vytáhnout. A ejhle! „Jó osičkááááá!“ dostalo se mi ze strany rádce.
Film teď leží v jídelně na stolku a čeká, až ho nechám vyvolat. Cítím se neobyčejně dobře při pomyšlení, jaké potupy jsem ušetřena díky své tvrdohlavosti. Ale je pravda, že v tom servise by se s tím dozajista nesrali dvě hodiny, jako já.
/původně napsáno jako ímejl, 17.3.2009/
Žádné komentáře:
Okomentovat