Historky z poštsvětí

Původně napsáno v únoru 2007 jako ímejl.  

Kdyby vás někoho zajímalo, co provádím se svým volným časem, tak po zkušenostech ze včerejška můžu jednoznačně říct: vyplňuju složenky. Včera jsem se totiž dohnala (ne k šílenství, to až později) k sebevražednému pokusu - šla jsem na poštu. Naštěstí jsme tam šly společně s kamarádkou, takže jsme si stihly celkem mile namoct bránice a ztropit i trošku ostudy a všeobecného rozruchu. Na mé marné pokusy o vyplnění poštovní poukázky na 500 Kč padlo tolik složenek, že částka vynaložená na jejich výrobu bezpochyby několikanásobně převýšila hodnotu poukázanou.

Na poště už to dnes sice chodí celkem rychle, ale to jen za předpokladu, že člověk nestojí namísto dvou front postupně fronty čtyři až pět. (Jednou už to ta slečna za přepážkou totiž nevydržela a laskavě mi nabídla, ať už si příště neberu čekací lístek a přijdu za ní rovnou, že mě odbaví i bez čísla.) Vyplňování dvou (resp. osmi) složenek mě vyčerpalo natolik, že jsem se rozhodla přihlášku na VŠ (kvůli které jsem celou tu anabázi absolvovala) nikam nevozit osobně, ale odeslat, protože jakákoli jiná cesta, než cesta domů, by mě mohla dorazit.

Vzhledem k množství adres, které jsem během té půlhodiny napsala, není nic překvapivého na tom, že se mi nepodařilo na první pokus napsat správně adresu ani na obálku. Připadala jsem si jako pitomec a i jsem se tak ohlásila dámě za přepážkou, když jsem ji prosila o přelepovací štítek. Ta nevěděla přesně, jak má na takové oznámení reagovat, jestli mě utěšovat, že pitomec nejsem, nebo mě zbavit nejistoty konstatováním, že mi to tak jen nepřipadá. Nakonec se zmohla jen na větu: "Jé z toho si nic nedělejte, to já tu mám pořád", o čemž jsem zas já nevěděla přesně, jak si to mám vyložit. Raději jsem to přešla poděkováním za štítek a odebrala se k poslednímu zoufalému pokusu o napsání adresy, o kterém jsem předem informovala tu kamarádku, která si již svých pět front stihla vystát, jelikož podávala přihlášku jen jednu, a teď tu na mě obětavě čekala, semtam mi něco vyplnila, aby to šlo rychleji, z toho dvakrát špatně. Ta zas na mé varování reagovala tím, že prohlásila, že teď už je to jedno, protože pověst už vybudovanou máme, tak už se prej nemusim snažit. Zabralo to a já jsem vítězoslavně odbavila své dvě obálky velikosti A4, jednu na Smetanovo nábř. a druhou do Olomouce. Stálo mě to sice úsílí a peníze, které bych jinak mohla parádně projíst, propít nebo prostě nějak jinak plnohodnotně využít, ale nakonec ani jednoho nelituju, protože nebýt pošty, nenaučila bych se vyplňovat složenky typu A, nezjistila bych, že se na poště skutečně dá koupit obálka a v neposlední řadě by mě neznalo dalších padesát nevinných lidí...

Btw: Stále ještě jsem přesvědčená o tom, že jsem odeslala správné přihlášky na správné školy a ne křížem... :)

Bez těch kluků by to nešlo aneb lidská stránka fotbalu

Minule jsem psala o vlivu fotbalu na geografii a o sociálních, náboženských i dalších aspektech tohoto (v Čechách) posvátného sportu. Dnes se tématu kolektivních sportů na vzoru fotbalu podržím, ale tentokrát se zaměřím na poněkud osobnější stránku věci, neboť – jak říkají sami hráči – bez těch kluků by to nešlo.

Lidi kolem fotbalu bych rozdělila základně do dvou až tří kategorií – aktéři (hlavně hráči), fanoušci a novináři.

Velice zajímavou a proto neopomenutelnou složkou fotbalu jsou rozhovory s hráči. Bez nich by náš dojem a pojem o fotbale nikdy nemohl být úplný. Například, zeptá-li se reportér před zápasem, co bude tým dělat proto, aby vyhrál, nabízí se několik odpovědí, které jsou svou neúprosnou logikou až omračující. Pár příkladů za všechny (a všechny v pár bodech):

a) Budeme se muset snažit.
b) Musíme hrát.
c) No nesmíme jim dát šanci.
d) Musíme být tým.

Pakliže se dotazovaný hráč – bývá to zpravidla kapitán týmu, který má strategii nejpromyšlenější – rozhodne prozradit o něco více, můžeme se tak dozvědět, že:

„Je potřeba hrát dopředu.“

Což je odpověď, z níž i laik pozná odbornost a erudovanost onoho hráče. Neméně zajímavé jsou pak rozhovory „poté“. Odpovědi bývají obdobné, jako při dotazování „před“, jen bývají převedeny do minulého času, případně do negace. (Měli jsme se víc snažit, měli jsme víc hrát, dali jsme jim moc šancí, nebyli jsme tým; měli jsme víc hrát dopředu.) Vyhraje-li tým, mají novináři pro tuto příležitost (kterou mohou důvodně očekávat) připravenu speciální otázku: „Budete slavit?“, případně trochu záludnější otázku, otázku jaksi na vyšším levelu: „Jak budete slavit?“. Zaskočený, udýchaný fotbalista zpravidla odpovídá jediným možným způsobem: „No, budeme no“; pokud je již ze hry trochu vzpamatován, odpoví záhadně: „To vám radši říkat nebudu... ale slavit budeme, to se ví.“

Ale nebylo toto pojednání kompletní, kdybych nezmínila fanoušky. Fanoušek skalní, to je zvláštní – a zvláště v poslední době se zdá, že neohrožený – živočišný druh. Fanoušek skalní se na utkání vypravuje většinou v tlupách, více, či méně, početných, pomalován válečnými barvami a oblečen do speciálních, válečných krojů, zhusta též ozbrojen vlaječkami, píšťalkami a sirénami, za účelem vyjádření podpory svému týmu. Pro nás neználky je toto jejich počínání záhadou a zvláště pak nám nejde do hlavy, jak mohou „fandit svému týmu“, když onen „tým“ v průběhu let již mnohokrát změnil své složení a pravděpodobně i herní taktiku a kde co všechno, kromě znaku a sídla. Ale budiž, připusťme existenci jakési aury spojené s klubem. Přesto je ale počínání fanoušků skalních na stadionech (případně i před nimi i ve vlaku po cestě na ně) leckdy velmi záhadné. Krom výše zmíněné rituální úpravy zevnějšku a podivných předmětů s sebou fanoušek hojně nosí též transparenty, které mají fotbalisty při hře povzbudit. Nevím, zda mají fotbalisté při svém náročném úkolu čas věnovat se těmto projevům přízně, nicméně od fanoušků je to docela hezké. Fanoušci ale nejsou jenom vlídná, veselá a barevná stvoření, skupiny fanoušků se mezi sebou často bijí, pokřikují po sobě a všemožně se urážejí a napadají – a vytvářejí tak paralelní zápas (pro nějž by dle mého neználkovského úsudku měl být zbudován samostatný stadion, či spíše aréna). Na druhou stranu, bojovná atmosféra ve fanouškovi nezřídka probouzí smysl pro rým a tak mohly světlo světa spatřit skvosty, jako: „Slávie do hnoje“, „Sparta buzerantů parta“ či „Baňyk pyčo“. Vrcholně intelektuálním zpracováním myšlenky, které bych se nebála přirovnat k Sokratově teorii o kočce, je pak provolání „Kdo neskáče, není Čech“.

Doufám, že po přečtení tohoto rozboru již nikdo nepochybuje o závažnosti, důležitosti ani kulturním přínosu fotbalu pro celou širokou veřejnost. V plnění této osvětové mise nepřestávám, bedlivě sleduji nejnovější trendy a nejaktuálnější novinky. A samozřejmě i vzájemné duely .

Poznámka: jsem si plně vědoma toho, že některé prvky se objevují i v hokeji, někdy možná i výhradně. Pro účely tohto pojednání mi ale nepřišlo důležité to rozlišovat.

Když fotbal hýbe světem

Do rodinné idylky u televize se náhle ozve „COŽE???“ a poté se autor provolání bezděčně rozpláče nebo rozesměje. Stalo se vám to už někdy? Pokud ano, budete přesně vědět, o čem píšu. Pokud ne, vřele vám doporučuji sledovat Branky, body, vteřiny pohledem fejetonisty, lingvisty, puntičkáře, nebo alespoň šťourala. Je to vážně přínosné, uvidíte (a uslyšíte) sami. Já tento sport provozuji velmi ráda; od chvíle, kdy jsem objevila jeho kouzlo, se dívám na sportovní rubriky docela s oblibou, ačkoli mě sportovní přenosy a události samy o sobě nikterak neoslovují.

Díky tomuto pohledu na věc jsem například zjistila, že fotbal – to není jenom tak. Není to jen primitivní zábava, při které se pár chlapů za nemalé peníze honí po hřišti za kulatým předmětem, jako by jim šlo o život; ale ono o něj skutečně leckdy jde. Jen nemyslete, já nepřeháním. Naštěstí sportovní komentátoři vědí, o co tam doopravdy jde a jelikož jsou si vědomi vážnosti své úlohy, mesiášsky nás o tom zpravují. Divák amatér by si myslel, že ten černovlasý fotbalista právě neúspěšně zkusil trefit branku. Komentátor – jakožto divák poučený a znalý situace – neználkům ale osvětlí, že se právě černovlasá kometa pokusila o střemhlavý nálet, ale těleso jménem Novák jí v pokusu zabránilo. No prosím – nebýt komentátorů, pravděpodobně bychom my, neználkové, vedlejší bitvu hvězdných válek nikdy v této situaci nerozpoznali. Jak jsem už řekla, mnohdy jde ve fotbale o život; a dost možná, že je fotbal pouze zástěrkou pro vyřizování mafiánských účtů. Jen si zkuste uvědomit, kolik se na hřišti nachází střelců, útočníků, obránců a živých štítů. A nejvíce mě na fotbale mrzí úmrtnost brankářů; popravdě vážně netuším, kde je koučové pořád berou. Zkuste si udělat drobnou analýzu – kolikrát za týden se v BBV objeví informace o tom, že útočník rozstřílel brankáře. Bilance je děsivá. Pokud brankář nepatří k těm několika málo šťastlivcům, které střela mine, potom – pakliže vůbec zákrok protistrany přežijí – bude (a na to vemte jed) laborovat se zraněním. Těžko říct, jak takové laborování, či snad laborace, probíhá, ale dozajista to nebude nic příjemného ani snadného. Jinak by o tom média jistě neinformovala.

Pro fejetonistu, lingvistu, puntičkáře i šťourala je fotbal mnohdy také čímsi velmi kuriozním, lidem obzvlášť šťouravým se může jevit dokonce až jako nelítostný dadaistický útok na realitu i diváka. Při oznámení, že sleduje lítý boj Klokanů s Orly, případně Hamé a Mountfieldu, se šťoural jen těžko ubrání pocitu, že si z něj komentátor, slušně řečeno, tropí šoufky. Speciální kategorii pak tvoří Sešívaní, čímž komentátoři oživují slavného doktora Frankensteina; ale to už se opět dostáváme do říše sci-fi.
Fotbalové hřiště je ale také plné hráčů, které bychom hledali spíše na různých paralympiádách a podobně; tito levonozí a pravonozí hráči jsou ale natolik dobří, že mohou hrát společně s hráči obounohými. A to je moc dobře. Fotbal tak má i rozměr sociální.

Fotbal, ač se to na první pohled nezdá, má ale i náboženský rozměr. Pomíjím různé vzývání, modlení se za... a zásahy shůry, ačkoli se v této hře zhusta objevují; co je zajímavé, je náboženský význam přikládaný brankám. Ve fotbale figurují strážci svatyně, na svatyně se často útočí a je-li střelec dostatečně šikovný a schopný, bývá svatyně rozstřílena. Zejména v případech, kdy se strhne brankostroj, nemá svatyně sebemenší šanci odolat nájezdům.

Abych obhájila nadpis – tedy „Když fotbal hýbe světem“, nesmím opomenout vliv fotbalu na geografii. Nejenže se tedy střílí přímo na hřišti, ony mají tyto šarvátky a půtky přesah městský, v případě mistráků dokonce národní. Znojmo rozstřílelo Teplice. To je zpráva, panečku. Přímo kandidát do hlavní zpravodajské relace. Jednak proto, že nebohé Teplice jsou teď rozstřílené na maděru a někdo bude muset zafinancovat jejich renovaci, ale také proto, že Znojmo podle všeho vyrobilo raketu středního doletu, ačkoli k tomu zcela jistě nedostalo požehnání státu. A zamyslet by se měla také Praha, neboť nad její hlavou raketa musela proletět a ona si toho ani nevšimla, natož aby Teplice na hrozící nebezpečí upozornila. A co to udělá s geografií? Znojmo se tak posune před Kladno, Teplice jsou z mapy zcela vymazány.

Já si sportovních komentátorů doopravdy vážím, neboť divák má právo vědět, co se ve skutečnosti na hřišti odehrává, má právo orientovat se v tom, co vidí – a naši sporťáci jsou si tohoto svého poslání dobře vědomi a plní je s nesmírným nasazením. Divák díky tomu ví – a šťoural si taky přijde na své.