Jak je důležité míti facebook

Setkala jsem se s názorem, že facebook je blbost, že je zbytečný a že od sebe oddaluje lidi. Setkala jsem se taky s názorem právě opačným, totiž že facebook lidi sbližuje, pomáhá najít ztracené známé, že je to komunikační kanál budoucnosti a že se jednou budeme spolu bavit jen tam. Jednak si myslím, že facebook je škodlivý jen v případě, že člověk o jeho používání nepřemýšlí a jednak a především jeho hlavní přínos spatřuji trochu jinde.

Všude se říká, že facebook je sociální síť. Zní to zajímavě, odborně, technicky, sociologicky a jednoznačně. Co to ale vlastně znamená? Z jistého (nekompletního) úhlu pohledu to není nic jiného, než virtuální prostor, kde se může každý vykecat se značnou nadějí, že si to někdo jiný přečte, v lepším případě okomentuje, nebo alespoň "olajkuje". Každý si může plácnout co chce, aniž by se cítil nějak trapně, že to sděluje, protože většina jeho facebookových přátel píše do statusů ještě větší kraviny a sdílí ještě stupidnější videa a fotky. Stejně tak si nemusí připadat pyšně, když dává vědět o svém úspěchu - poslat všem svým známým e-mail, že právě úspěšně složil státnice nebo byl povýšen, připadal by si jako namyšlený idiot; vytroubit to jen tak do éteru je mnohem méně osobní a oficiální; řekne to sice všem, ale zároveň nikomu konkrétnímu, tedy nikdo konkrétní se necítí povinen na to jakkoli reagovat a tedy ho to ve své podstatě ani neobtěžuje. Pokud obtěžuje, může si vás zablokovat, tedy vaše příspěvky se mu nebudou zobrazovat.

A to se dostáváme k jádru věci - facebook je vlastně takové online pískoviště, kde si lidi hrají, sdílejí videa, posílají si kolovací zprávy, šťouchají se, vyplňují slabomyslné kvízy a hlásí do světa své drobné starosti i radosti. Funguje jako nástěnka, šuplík na "všechno možné" od koťátek po ministry.

Od té doby, co mám facebook já i značná část mých přátel, jsem zaregistrovala výrazný úbytek idiotských řetězáků, mailů obsahujících čtyřmegová videa hrajících si kočiček nebo parkující blondýny, a moc už nechodí ani prezentace s fotokolážemi podehráté new age hudbou. To už se skoro nedělá, tyhle věci kolují ve facebookových zprávách, předávají se jako status, který má napsat každý, kdo s tím souhlasí, videa se sdílejí na zdi a nezabírají vám půlku kapacity e-mailové schránky. E-mail na to dnes používají prakticky jen lidé, kteří facebook nemají.

Můžeme se smát teorii, že se veškerá komunikace přesune na internet... ale je vcelku radostnou realitou, že určitá část komunikace se na facebook už přesunula.

O kečupech, párcích a lidech

Kečup, který jsem si vysnila. 

Reklamní slogan, který mi vyklíčil v hlavě při včerejší přípravě rychlé večeře, párků s čerstvým chlebem a NOVÝM KEČUPEM.

Píšu "rychlé večeře", ale skutečnost je trochu jiná. I když to s kečupem přímo nesouvisí. Jelikož nemáme mikrovlnku, nezbylo mi, než si párky ohřát v hrnci s vodou. Nedělám to ráda a to nejen proto, že jsou pak párky takové vodnaté, ale i z ryze (ne)praktických důvodů. Protože jsem - jako spousta lidí - v kuchyni líná a nechce se mi mýt zbytečně moc nádobí, používám pokud možno stále ten samý instrument k různým činnostem. Žel, u výlovu párků mívám v ruce úzký nůž, jímž jsem si předtím nakrájela chleba. No ano, vím to, vím, že umýt jednu vidličku navíc není zase tolik práce a že by se to rentovalo... ale co naplat, dopadne to vždycky stejně a já si znovu a znovu vybavuju vyprávění o tom, proč se línej sedřel. Proháním párky štíhlou špičkou kolem dokola, zvažujíc, zda je účinnější je opatrně podebrat nebo napíchnout. Nejde ani jedno a tak nakonec vymyslím mechanismus, jak párek rychle uprostřed zespodu nabrat a tím jej vymrštit přímo na připravený talíř. Bingo! Dvakrát Bingo! Potřetí už ne. Neřízená střela hrnec-země mizí v temné propasti mezi sporákem a linkou. Nahlas se směju a hodnotím svou šikovnost, neboť s dvěma předchozími párky mi to vyšlo a to je docela dobré skóre - přitom, jak nesmyslný a riskantní podnik to byl. Odstavuju hrnec s vodou do dřezu a jdu na kolena. Párek, to přece není úplně malá věc, někde být musí... aha, odkutálel se dobrý metr od místa dopadu a aby svému počínání dodal smyslu, obalil se komplet celý v prachu, drobcích a jiném sajrajtu, co pod linkou máme. Možná bych mohla zamést. No, ale napřed tedy opláchnout párek, o ten jeden prasklý se podělit s potkanicí Angelikou a ochutnat ten NOVÝ KEČUP.

Od chvíle, kdy jsem se odstěhovala od našich, trpím nedostatkem kečupu Aro. Mnoho lidí by ho odsoudilo, protože mají rádi Heinz. A přesně ze stejného důvodu já odsuzuju Heinz; mám ráda Aro. Chutnají mi takovéty kořeněné kečupy, které vlastně vůbec nechutnají po rajčatech, ani vzdáleně nepřipomínají rajský protlak a je až těžko uvěřit, že by byly skutečně z rajčat vyrobeny. A najít dobrý kečup, to vůbec není jednoduché. Ne každý je dobrý, ne každý je levný a jen velmi málo jich je dobrých a levných zároveň. Zkusila jsem kdysi koupit jeden levný. Byl hnusný. Pak jsem zkusila koupit jeden dražší a byl hnusný taky. Jak moc bych si přála, aby byly u kečupů testery, stejně jak to mají voňavky a jiná kosmetika. Rozhodla jsem se na cenu nehledět a vybrat nějaký "náhodně". Z široké nabídky jsem vybrala jeden, jehož jméno jsem už někdy předtím slyšela - Kand. A jak se ukázalo u večeře, je ještě lepší než Aro, smočit v něm párek je radost sama a špagetová omáčka je taktéž nepřekonatelná.

Kand. Kečup, který jsem si vysnila.

Edit 15.3.2011: Jednalo se o Kand česnekový, což jsem zjistila až při vyhazování lahve. Teď mám "sladký" a ten je dobrý taky.