O nevyzpytatelnosti předmětů z Ikey

Některé technické vynálezy mne svou vynalézavostí občas zaskočí.

A všechno to začalo tak nevinně - v tom pokoji už prostě bylo potřeba zamést a vytřít. Nešlo to jinak. Ačkoli se chomáčky prachu dovedně kryly tu za šicím strojem, tu za krabicí a jinde za hromadou oblečení, věděla jsem o nich a to vědomí mě nenechávalo v klidu.

Prvním nezbytným krokem bylo odkrytí podlahy, tedy přendání všech věcí, co se na ní válely, někam do vyšších poloh. Ale to byste napřed museli znát můj pokoj. Tak předně je dost malý. Vznikl sádrokartonovým rozdělením velkého pokoje na dva menší a vejde se do něj tak akorát šatní skříň, malá drátěná skříňka, postel, stůl a židle. Nejde o to, že by mi ten prostor nestačil – já osobně bych nepotřebovala víc, než postel a dveře, ale potíž je s mými věcmi – ty už tak skromné nejsou.

Poslední věc, kterou bylo nutno přesunout ze země, byla kreativní banánová krabice – krabice plná krabiček a pytlíčků s korálky, kleštiček, provázků a jiných drobností. Na posteli nebylo místo, protože tam už stál sušák s prádlem a židle s notebookem a na stole nebylo místo z toho samého důvodu, jako na něm nebývá obvykle. Byl tam bordel. Na šatní skříň dosáhnu jenom ze židle a na té byl notebook. Na nízké drátěné Ikea skříňce byly dva její drátěné šuplíky, v nichž jsem předtím zkoušela udělat pořádek. Varianta, že bych mohla dát krabici na tu hodinu, než to vyschne, třeba do obýváku, mě bůhvíproč vůbec nenapadla a tak jsem přistoupila k jediné možné variantě – umístit krabici navrch na ty dva drátěné šuplíky. Přišlo mi to sice jako docela blbej nápad, ale prostě jsem to – se záchranou a opatrně – vyzkoušela, jestli to bude držet. Vzhledem k tomu, že to drželo, jsem to tak s klidem nechala.

Zametla jsem. Vytřela jsem. Evakuovala jsem se do koupelny a po dobu, co schla podlaha, se nic zvláštního nestalo.

Po obhlédnutí situace v pokoji jsem došla k závěru, že teď uklidím jenom to nejdůležitější (například dám sušák a židli z postele) a ostatní věci uklidím později rovnou na správná místa a vynechám ten mezistupeň na zemi. Pohlédla jsem na krabici a usoudila, že když to mohlo držet půl dne, co by to nevydrželo další dva dny. A skutečně, dva dny to vydrželo – ale ani o chvíli déle; v noci po tom druhém dni se najednou, bez varování, asi ve čtyři ráno ozvala naprosto nepříčetná řacha (být to v románu, řeklo by se tomu nejspíš „rána jak z děla“, ale tentokrát by to výjimečně byl dost přesný popis) a ta řacha musela probudit snad všechny spolubydlící a sousedy široko daleko a mě ostatně taky. Jenomže já jsem, narozdíl od nich, měla tu výhodu, že jsem jen otevřela oko, zjistila, že nám nevtrhla do bytu URNA, ani vedle baráku nespadlo letadlo, ale prostě mi jenom spadla ta chytře umístěná krabice, takže jsem to dál neřešila a s vědomím, že to můžu nechat na ráno, jsem zase v klidu usnula.

Ranní světlo celou věc objasnilo. Ano, jasně, byl to blbej nápad – dávat větší věc na menší, všichni víme od maminek, jak to potom dopadá – ale když to tak hezky drželo, co se najednou pokazilo? Tak předně – nepokazilo se najednou, nýbrž postupně a velmi pozvolna, zcela nepozorovatelně. Krabice svou vahou po dva a půl dne tlačila na šuplíky pod sebou, aniž by si uvědomovala, co tím způsobí. Ani ji ani mě totiž nenapadlo, že po dostatečně dlouhé době se vlivem tlaku horní šuplík... složí.

Některé technické vynálezy mne svou vynalézavostí občas zaskočí. 

Jak je důležité míti facebook

Setkala jsem se s názorem, že facebook je blbost, že je zbytečný a že od sebe oddaluje lidi. Setkala jsem se taky s názorem právě opačným, totiž že facebook lidi sbližuje, pomáhá najít ztracené známé, že je to komunikační kanál budoucnosti a že se jednou budeme spolu bavit jen tam. Jednak si myslím, že facebook je škodlivý jen v případě, že člověk o jeho používání nepřemýšlí a jednak a především jeho hlavní přínos spatřuji trochu jinde.

Všude se říká, že facebook je sociální síť. Zní to zajímavě, odborně, technicky, sociologicky a jednoznačně. Co to ale vlastně znamená? Z jistého (nekompletního) úhlu pohledu to není nic jiného, než virtuální prostor, kde se může každý vykecat se značnou nadějí, že si to někdo jiný přečte, v lepším případě okomentuje, nebo alespoň "olajkuje". Každý si může plácnout co chce, aniž by se cítil nějak trapně, že to sděluje, protože většina jeho facebookových přátel píše do statusů ještě větší kraviny a sdílí ještě stupidnější videa a fotky. Stejně tak si nemusí připadat pyšně, když dává vědět o svém úspěchu - poslat všem svým známým e-mail, že právě úspěšně složil státnice nebo byl povýšen, připadal by si jako namyšlený idiot; vytroubit to jen tak do éteru je mnohem méně osobní a oficiální; řekne to sice všem, ale zároveň nikomu konkrétnímu, tedy nikdo konkrétní se necítí povinen na to jakkoli reagovat a tedy ho to ve své podstatě ani neobtěžuje. Pokud obtěžuje, může si vás zablokovat, tedy vaše příspěvky se mu nebudou zobrazovat.

A to se dostáváme k jádru věci - facebook je vlastně takové online pískoviště, kde si lidi hrají, sdílejí videa, posílají si kolovací zprávy, šťouchají se, vyplňují slabomyslné kvízy a hlásí do světa své drobné starosti i radosti. Funguje jako nástěnka, šuplík na "všechno možné" od koťátek po ministry.

Od té doby, co mám facebook já i značná část mých přátel, jsem zaregistrovala výrazný úbytek idiotských řetězáků, mailů obsahujících čtyřmegová videa hrajících si kočiček nebo parkující blondýny, a moc už nechodí ani prezentace s fotokolážemi podehráté new age hudbou. To už se skoro nedělá, tyhle věci kolují ve facebookových zprávách, předávají se jako status, který má napsat každý, kdo s tím souhlasí, videa se sdílejí na zdi a nezabírají vám půlku kapacity e-mailové schránky. E-mail na to dnes používají prakticky jen lidé, kteří facebook nemají.

Můžeme se smát teorii, že se veškerá komunikace přesune na internet... ale je vcelku radostnou realitou, že určitá část komunikace se na facebook už přesunula.

O kečupech, párcích a lidech

Kečup, který jsem si vysnila. 

Reklamní slogan, který mi vyklíčil v hlavě při včerejší přípravě rychlé večeře, párků s čerstvým chlebem a NOVÝM KEČUPEM.

Píšu "rychlé večeře", ale skutečnost je trochu jiná. I když to s kečupem přímo nesouvisí. Jelikož nemáme mikrovlnku, nezbylo mi, než si párky ohřát v hrnci s vodou. Nedělám to ráda a to nejen proto, že jsou pak párky takové vodnaté, ale i z ryze (ne)praktických důvodů. Protože jsem - jako spousta lidí - v kuchyni líná a nechce se mi mýt zbytečně moc nádobí, používám pokud možno stále ten samý instrument k různým činnostem. Žel, u výlovu párků mívám v ruce úzký nůž, jímž jsem si předtím nakrájela chleba. No ano, vím to, vím, že umýt jednu vidličku navíc není zase tolik práce a že by se to rentovalo... ale co naplat, dopadne to vždycky stejně a já si znovu a znovu vybavuju vyprávění o tom, proč se línej sedřel. Proháním párky štíhlou špičkou kolem dokola, zvažujíc, zda je účinnější je opatrně podebrat nebo napíchnout. Nejde ani jedno a tak nakonec vymyslím mechanismus, jak párek rychle uprostřed zespodu nabrat a tím jej vymrštit přímo na připravený talíř. Bingo! Dvakrát Bingo! Potřetí už ne. Neřízená střela hrnec-země mizí v temné propasti mezi sporákem a linkou. Nahlas se směju a hodnotím svou šikovnost, neboť s dvěma předchozími párky mi to vyšlo a to je docela dobré skóre - přitom, jak nesmyslný a riskantní podnik to byl. Odstavuju hrnec s vodou do dřezu a jdu na kolena. Párek, to přece není úplně malá věc, někde být musí... aha, odkutálel se dobrý metr od místa dopadu a aby svému počínání dodal smyslu, obalil se komplet celý v prachu, drobcích a jiném sajrajtu, co pod linkou máme. Možná bych mohla zamést. No, ale napřed tedy opláchnout párek, o ten jeden prasklý se podělit s potkanicí Angelikou a ochutnat ten NOVÝ KEČUP.

Od chvíle, kdy jsem se odstěhovala od našich, trpím nedostatkem kečupu Aro. Mnoho lidí by ho odsoudilo, protože mají rádi Heinz. A přesně ze stejného důvodu já odsuzuju Heinz; mám ráda Aro. Chutnají mi takovéty kořeněné kečupy, které vlastně vůbec nechutnají po rajčatech, ani vzdáleně nepřipomínají rajský protlak a je až těžko uvěřit, že by byly skutečně z rajčat vyrobeny. A najít dobrý kečup, to vůbec není jednoduché. Ne každý je dobrý, ne každý je levný a jen velmi málo jich je dobrých a levných zároveň. Zkusila jsem kdysi koupit jeden levný. Byl hnusný. Pak jsem zkusila koupit jeden dražší a byl hnusný taky. Jak moc bych si přála, aby byly u kečupů testery, stejně jak to mají voňavky a jiná kosmetika. Rozhodla jsem se na cenu nehledět a vybrat nějaký "náhodně". Z široké nabídky jsem vybrala jeden, jehož jméno jsem už někdy předtím slyšela - Kand. A jak se ukázalo u večeře, je ještě lepší než Aro, smočit v něm párek je radost sama a špagetová omáčka je taktéž nepřekonatelná.

Kand. Kečup, který jsem si vysnila.

Edit 15.3.2011: Jednalo se o Kand česnekový, což jsem zjistila až při vyhazování lahve. Teď mám "sladký" a ten je dobrý taky.