Některé technické vynálezy mne svou vynalézavostí občas zaskočí.
A všechno to začalo tak nevinně - v tom pokoji už prostě bylo potřeba zamést a vytřít. Nešlo to jinak. Ačkoli se chomáčky prachu dovedně kryly tu za šicím strojem, tu za krabicí a jinde za hromadou oblečení, věděla jsem o nich a to vědomí mě nenechávalo v klidu.
Prvním nezbytným krokem bylo odkrytí podlahy, tedy přendání všech věcí, co se na ní válely, někam do vyšších poloh. Ale to byste napřed museli znát můj pokoj. Tak předně je dost malý. Vznikl sádrokartonovým rozdělením velkého pokoje na dva menší a vejde se do něj tak akorát šatní skříň, malá drátěná skříňka, postel, stůl a židle. Nejde o to, že by mi ten prostor nestačil – já osobně bych nepotřebovala víc, než postel a dveře, ale potíž je s mými věcmi – ty už tak skromné nejsou.
Poslední věc, kterou bylo nutno přesunout ze země, byla kreativní banánová krabice – krabice plná krabiček a pytlíčků s korálky, kleštiček, provázků a jiných drobností. Na posteli nebylo místo, protože tam už stál sušák s prádlem a židle s notebookem a na stole nebylo místo z toho samého důvodu, jako na něm nebývá obvykle. Byl tam bordel. Na šatní skříň dosáhnu jenom ze židle a na té byl notebook. Na nízké drátěné Ikea skříňce byly dva její drátěné šuplíky, v nichž jsem předtím zkoušela udělat pořádek. Varianta, že bych mohla dát krabici na tu hodinu, než to vyschne, třeba do obýváku, mě bůhvíproč vůbec nenapadla a tak jsem přistoupila k jediné možné variantě – umístit krabici navrch na ty dva drátěné šuplíky. Přišlo mi to sice jako docela blbej nápad, ale prostě jsem to – se záchranou a opatrně – vyzkoušela, jestli to bude držet. Vzhledem k tomu, že to drželo, jsem to tak s klidem nechala.
Zametla jsem. Vytřela jsem. Evakuovala jsem se do koupelny a po dobu, co schla podlaha, se nic zvláštního nestalo.
Po obhlédnutí situace v pokoji jsem došla k závěru, že teď uklidím jenom to nejdůležitější (například dám sušák a židli z postele) a ostatní věci uklidím později rovnou na správná místa a vynechám ten mezistupeň na zemi. Pohlédla jsem na krabici a usoudila, že když to mohlo držet půl dne, co by to nevydrželo další dva dny. A skutečně, dva dny to vydrželo – ale ani o chvíli déle; v noci po tom druhém dni se najednou, bez varování, asi ve čtyři ráno ozvala naprosto nepříčetná řacha (být to v románu, řeklo by se tomu nejspíš „rána jak z děla“, ale tentokrát by to výjimečně byl dost přesný popis) a ta řacha musela probudit snad všechny spolubydlící a sousedy široko daleko a mě ostatně taky. Jenomže já jsem, narozdíl od nich, měla tu výhodu, že jsem jen otevřela oko, zjistila, že nám nevtrhla do bytu URNA, ani vedle baráku nespadlo letadlo, ale prostě mi jenom spadla ta chytře umístěná krabice, takže jsem to dál neřešila a s vědomím, že to můžu nechat na ráno, jsem zase v klidu usnula.
Ranní světlo celou věc objasnilo. Ano, jasně, byl to blbej nápad – dávat větší věc na menší, všichni víme od maminek, jak to potom dopadá – ale když to tak hezky drželo, co se najednou pokazilo? Tak předně – nepokazilo se najednou, nýbrž postupně a velmi pozvolna, zcela nepozorovatelně. Krabice svou vahou po dva a půl dne tlačila na šuplíky pod sebou, aniž by si uvědomovala, co tím způsobí. Ani ji ani mě totiž nenapadlo, že po dostatečně dlouhé době se vlivem tlaku horní šuplík... složí.
Některé technické vynálezy mne svou vynalézavostí občas zaskočí.
