Jak se vrací láhve v Interšpáru

Interšpár, můj "nejoblíbenější" obchod hned po deBille, mi neustále chystá nějaká překvapení. Proto ho taky mám tak ráda. Já totiž miluju překvapení. Včera opět nezklamal.

Už mě štval ten pohled na hromadu nevrácených vratných lahví stojící na kredenci, navíc ještě mě přepadla myšlenka, že do některých z nich jsem investovala, tak proč by je měl vracet a inkasovat pořád jenom táta. Že. Musela jsem na nákup a po sérii úvah jsem se rozhodla, že to zkusím v Interšpáru, protože ten je natolik velký, že by zřejmě měl mít výkup lahví, i když jsem ho tam nikdy neviděla. Směle jsem si hned ráno nadila batoh vratnými lahvemi a po práci vyrazila plnit jednu z misí. První mise byla podat už konečně ten balík (mimochodem ono je nějaký pravidlo na to, kde má bejt umístěná adresa odesílatele a kde příjemce, a to, že tam člověk nad adresu napíše "ODESÍLATEL" a "ADRESÁT" táááákovejdlema bukvama ještě nezaručuje, že to nějaký vzdělanec z ČP nepoplete a balík se vám sofort nevrátí), druhá mise byla vrátit lahve a třetí za utržený peníz a něco navíc nakoupit. Ty lahve jsem vrátit musela, potřebovala jsem místo v batohu na tu třetí misi.

Proto jsem se odhodlala, přešla to dlouhé prostranství až k informacím a otázala se, zda je tu někde výkup lahví. "Áno, ten je až vzadu za košíkmi, úplně v zadu", odpověděla mi československy informační slečna a já šla po tom prostranství zase zpátky. Áno, byl naozaj až úplně vzadu. Tak fajn, jak se to asi dělá... aha, lahev je hrdlem napřed, otočte ji dnem napřed. No dobře, to mi mohlo dojít, otočila jsem. První lahev to sežralo, druhou lahev taky, třetí - jinou - taky... Plzeň to nechce? CO??? Joaha, tak takhle. Plzně a Bernardy vykupují taky, ale na informacích. Bomba, beru lístek s poukázkou na dvanáct korun a jdu si zpátky za roh přes to obří prostranství k informacím pro zbylých devět. No a pak zase zpátky, protože vstup do krámu je na druhé straně, než informace. Takže takhle se vracejí lahve v Interšpáru.

No, až zas budu chtít podnikat něco pošetilého, čímž vracení vratných lahví bezesporu je, neopomenu podat hlášení.

Kuře na vodě není nic moc, ale Bregovič na vodě...

28. července 2010, 19:00 – Na vodě již je od včerejška postaven ponton s obřím pódiem, kapela je nastoupená. Lodě všech velikostí včetně parníku Calypso, motorové čluny nafukovací i pevné, šlapadla půjčená za pětinásobnou cenu oproti normálu i lodě v osobním vlastnictví diváků obsypávají pódium. Objevují se taky dva lidi kraulující na surfech, jedna novinářská široká loď, pár kajaků, několik „pěších“ plaváčků a dokonce i dvě Barbecue Donuts. Na březích není k hnutí, chodníky jsou obehnány plotovými zátarasy, aby lidi neskákali do silnice (což činí i tak), na Střeleckém ostrově je to hlava na hlavě, tělo na tělo a z vody se na to s jistým pocitem zadostiučinění docela dobře kouká. Tedy do momentu, než se vám začne chtít čůrat.
I my plujeme mezi vším tím božím dopuštěním – na raftu – do toho zní monumentální hudba a já se cítím jako v nějakém filmu typu Trója. Tak takhle se cítí superhrdinové, když se zarputilými výrazy pádlují do rytmu... hm, dobré. Chvíli jen tak korzujeme, obeplouváme pódium a hodnotíme přítomnost dvou toitoiek na zadní části pontonu, stejně tak jako přítomnost dvou policejních člunů kotvících hned nad jezem. Akreditovaných fotografů je tu nepředstavitelně, neakreditovaných ještě víc. Brilantně se vyhýbáme neohrabaným šlapadlům i novinářské „plošině“, míjíme smrduté nafťáky i voňavou grilující plošinku. Všechny vůně a zvuky se mísí kdesi v prostoru, držíme se kotvícího lana, které bylo speciálně pro tuto akci nataženo a popíjíme pivo z petlahve. Lidi na lodích kolem tančí, semtam někdo spadne do vody. Navazujeme družbu s dívkou na kajaku a nalézáme v pamětech společné známé. Jsme natolik vzadu, že se slyšíme a přitom slyšíme i hudbu. Ta se sice tříská o most za námi a taky o baráky na břehu, ze kterých koukají další lidé, ale v zásadě nám to tak moc nevadí. Najednou – cože? Kája? Nojo, na pódiu je Kája Gott a pěje. Aha, tak to je ten spešl gest... ale jo, jde mu to. Po setmění nás Kalašnikov přitahuje zas o kus blíž k pódiu, kde vjíždíme do pravého a nefalšovaného kotle, jak má být. Po vodě plují lampionky, z pódia se linou světla všech barev a z kotle se vymršťují zaťaté pěsti a V jako Victory. Super super. Do toho začíná ohňostroj. Žasneme, z vody je to ještě efektnější, než obvykle. Semtam ve vodě vidíme hlavu plavce. To jsou mi věci...
S koncem ohňostroje otáčíme směr plavby a mizíme. Calypso mizí taky, to bude nějaký znamení. S příjemným pocitem zadostiučinění zjišťujeme, že svůj raft ženeme stejně rychle, jako ženou motory Calypso. Startuje druhá část ohňostroje, o níž jsme předem nevěděli. Nevadí, je lepší zmizet dřív, ať se potom nemačkáme. Břehy jsou sice plné močících a halekajících opilců, ale i přesto se nám podaří přistát, sfouknout raft, posbírat všechny náležitosti, všechno to odvláčet po přelidněných schodech, pokecat s ochrankou, přejít most a naložit se do auta. Žádné újmy na zdraví, žádné zkažené ideály, absolutně nic negativního.
Jo, zkrátka tenhle koncert se podařil. Dobrá hudba v neotřelém prostředí, jedinečná atmosféra. Zvuk sice trochu pokulhával, ale je otázka, jestli to šlo nazvučit líp. I když na ostrově prý tišší pasáže skoro nebyly slyšet, což je mrzuté. Pódium bylo natočené tak, aby slyšeli hlavně posluchači na vodě a tak nejlíp to asi – co se zvuku týče – vychytali ti, kdo stáli na mostě. Za jakýchkoli jiných okolností by mě nedokonalý zvuk nejspíš štval, ale tady to ta atmosféra absolutně vyvážila a já si nemůžu stěžovat. A navíc to bylo zadarmo.

Domasa Dokytek

Tak jsem se konečně dostala k poslechu nejnovější desky mé - kdysi velmi - oblíbené kapely Traband. Nebudu to natahovat, nepotěšila mě.

Lidi jsou někdy svině. Tamtadamta. Vlastně dost často. Tradadá bum. A život, ten je někdy fakt krutej. Hvízd hvízd klap. Nikdo vlastně neni svobodnej. Trádádá. Co je dobrý a co špatný? Bum. Tata. Trááá. A bůh vás má rád. Ratatata. To je celý, právě jste slyšeli desku Domasa, nemusíte si ji pouštět ve zvukovém formátu.

Z hudby Trabandu se vypařilo snad všechno, co mě na ní kdy bavilo - nápaditost hudby i textu, originalita, živost nebo naopak klid, zvláštní instrumentální obsazení kapely, příběhy a poselství. Poselství a příběhy zůstaly, ale možná bych snad byla radši, kdyby se na ně vykašlali. Takhle to působí, že Jarda Svoboda musí nutně z vrozeného grafomanství něco posluchačům sdělovat a z vrozené posedlosti to skládá do veršů a píše k tomu nějakou hudbu. Svobodovy verše bývaly neotřelé, zajímavé a zábavné. To, co se vyskytuje v jeho nejnovějších písních, se někdy až děsivě přibližuje kategorii láska-páska kamarád-mátěrád. Klid byl vystřídán nudou a živost řachandou.

Je to už druhá výraznější změna zvuku kapely – nejprve v roce 2007 po odmlce výrazně zklidnili, teď zase přitvrdili - místy skoro až do rockova. V zásadě nic proti tomu, ale ono to zkrátka nějak nefunguje. Jakoby se už Svoboda vypsal a neměl nové kvalitní nápady. Totéž s textem. Totéž s "příběhy". Jak ostatně zazní v jedné z písní toho alba: "Všechny velký věci už byly dávno řečený, všechny velký knihy už byly dávno napsaný..."

Nicméně na závěr je třeba říct, že i přesto, že se mi prvně v životě stalo, že mě některá písnička od Trabandu vysloveně štve (Krajina v obrazech) a i přesto, že se hudebně i textově dokážou opakovat v rámci jedné desky, pořád ještě tento počin dost výrazně vyčuhuje z šedivého bahna průměrnosti.

Vaše přání je mi podrazem, aneb o českém pinglovství

Tak jsem nedávno přemýšlela, co mi je v téhle hospodě tak sympatického, když ubrusy obsahují pivní mapy světa, vesmírných galaxií a kdovíčeho ještě, když to obsluze trvá a k tomu všemu moc nefunguje odvětrání. Po chvíli mi to došlo – ticho. Žádné zvuky linoucí se z přebuzených repráčků, žádná Freqence, žádná „Kriminálka libovolné město“, žádný fotbal ani hokej. Prostě ticho, v lokále bylo slyšet jen dopadání půllitrů na stůl, smích a kecy hostů. Zkrátka navzdory všem výše uvedeným skutečnostem mi ten podnik přišel mnohem kulturnější, než spousta jiných, které mají hrdě v názvu slovo Restaurace.

Nevím, co to je za divný (český?) zvyk pouštet v lokále hudbu nebo televizi. A už vůbec nechápu tu specialtku, když hraje zároveň rádio a televize se ztlumeným zvukem.

Dlouho jsem si říkala, co asi vede obsluhu k domněnce, že to zákazníka zajímá. A pak mi to jedna servírka objasnila sebejistou odpovědí na dotaz, zda by šlo to rádio vypnout: „Nojo, ale to se tady zbláznim...“ Nemusím asi dodávat, že se tomu podniku budu napříště vyhýbat, ale co z toho vyplývá a co je podstatné – že ony televize a rádio nemají sloužit k potěše hostů, ale obsluhy, která si neuvědomuje, že je obsluha a kdo je tady pro koho.

Podobný zážitek jsem měla jednou v Karlově Pekařství v Arkádách (jednou, od té doby jsem tam nepáchla), když jsem chtěla zaplatit tisícikorunou čtyři koblihy. Ano, uznávám, bylo by lepší mít menší peníze, jenomže jsem neměla. Bankomaty kačky prostě nesypou a tak není zbytí, některý obchod to prostě odnést musí a tentokrát to chytlo zrovna tohle pekařství. Obsluha, místo aby tohle chápala a když nemá na vrácení (což tedy taky nechápu), tak se odebrala někam rozměnit, nebo oslovila svoji vedoucí, tak se rozesmála a dopustila se komentáře ve smyslu, „že to snad není možný, že už je to tu zase...“ jakobych tam ani nestála. Jakoby tam ani nestál zákazník. A to neměla dělat. Zle jsem na ni pohlédla a dala si dost sebevědomou přednášku o tom, že já jsem jejich zákazník, který jim chce zaplatit a pokud mi to nejsou schopni umožnit, tak můžu ty koblihy koupit jinde. Že zas tak nedostatkový zboží to není, aby se nedalo koupit za rohem v Interšpáru. Vedle stojící starší prodavačka se do debat vložila s poznámkami typu, že se nemůžu divit, když chci platit tisícikorunou a že když jim tohle udělá každej... „Ne, vy jste podnik, chcete prodat koblihy, já jsem zákazník a chci je od vás koupit. Je ve vašem zájmu zařídit, aby to šlo.“ Je to tak složité? Proč tohle nechápaly (ani jedna ze tří, které se tam postupně vyrojily)? Nakonec se do toho vložila vedoucí provozovny, zrovna v momentě, kdy jsem položila koblihy na pult a chystala se jim je tam nechat. Velice ochotně a zdvořile mi nabídla, že mi rozmění, že má peníze v kanceláři, jestli chviličku vydržím. Tak jsem tedy vydržela. Pak se mi ještě omluvila za „nedorozumění“. No, ony dámy jsem tam už neviděla, ale nepočítám, že jiné budou lepší. To české pinglovství je dost rozšířená choroba.

Po pár úvahách jsem došla k závěru, že je to tím, že většina servírek, prodavačů, popřípadě operátorů jsou krátkodobí zaměstnanci, sezónní pracovníci nebo dokonce brigádníci, kteří ke „svému“ podniku nemají lautr žádný vztah, kromě pracovně-právního. Není totiž jejich. Být jejich, tak se sakra snaží nezkrachovat, neodpudit si zákazníky, naopak se starat, aby o jejich podniku lidi řekli v dobrém dalším lidem... Možná je tahle myšlenka už mrtvá a nic ji nedovede vzkřísit.

Proto chovám v integrované konverzační příručce na předních místech několik důležitých vět, které sice nejspíš nic nevyřeší, ale někdy je nelze nepronést:

Věta číslo jedna: „Pokud vás tahle práce tak moc obtěžuje, zkuste raději dělat nějakou jinou.“

Věta číslo dvě: „Nejste jediná hospoda/obchod v okolí, takže když moje peníze nepotřebujete/nechcete, odnesu je jinam.“

Věta číslo tři: „Myslíte, že by nám nastalou situaci pomohla vyřešit přítomnost vašeho nadřízeného?“

Přijímám tipy na vhodné rozšíření své osobní konverzační příručky výchovných vět :)

PS: Nerada bych vzbudila dojem, že povoláními jako je servírka nebo prodavačka opovrhuji nebo je považuji za méněcenné. Považuji je za naprosto normální povolání, dokonce za dost těžké povolání, když si člověk chce zachovat zdravý rozum. Já si uvědomuju, že zůstat celý den přívětivý a ochotný je náročná disciplína a proto to taky není práce, kterou by mohl vykonávat každý.