28. července 2010, 19:00 – Na vodě již je od včerejška postaven ponton s obřím pódiem, kapela je nastoupená. Lodě všech velikostí včetně parníku Calypso, motorové čluny nafukovací i pevné, šlapadla půjčená za pětinásobnou cenu oproti normálu i lodě v osobním vlastnictví diváků obsypávají pódium. Objevují se taky dva lidi kraulující na surfech, jedna novinářská široká loď, pár kajaků, několik „pěších“ plaváčků a dokonce i dvě Barbecue Donuts. Na březích není k hnutí, chodníky jsou obehnány plotovými zátarasy, aby lidi neskákali do silnice (což činí i tak), na Střeleckém ostrově je to hlava na hlavě, tělo na tělo a z vody se na to s jistým pocitem zadostiučinění docela dobře kouká. Tedy do momentu, než se vám začne chtít čůrat.
I my plujeme mezi vším tím božím dopuštěním – na raftu – do toho zní monumentální hudba a já se cítím jako v nějakém filmu typu Trója. Tak takhle se cítí superhrdinové, když se zarputilými výrazy pádlují do rytmu... hm, dobré. Chvíli jen tak korzujeme, obeplouváme pódium a hodnotíme přítomnost dvou toitoiek na zadní části pontonu, stejně tak jako přítomnost dvou policejních člunů kotvících hned nad jezem. Akreditovaných fotografů je tu nepředstavitelně, neakreditovaných ještě víc. Brilantně se vyhýbáme neohrabaným šlapadlům i novinářské „plošině“, míjíme smrduté nafťáky i voňavou grilující plošinku. Všechny vůně a zvuky se mísí kdesi v prostoru, držíme se kotvícího lana, které bylo speciálně pro tuto akci nataženo a popíjíme pivo z petlahve. Lidi na lodích kolem tančí, semtam někdo spadne do vody. Navazujeme družbu s dívkou na kajaku a nalézáme v pamětech společné známé. Jsme natolik vzadu, že se slyšíme a přitom slyšíme i hudbu. Ta se sice tříská o most za námi a taky o baráky na břehu, ze kterých koukají další lidé, ale v zásadě nám to tak moc nevadí. Najednou – cože? Kája? Nojo, na pódiu je Kája Gott a pěje. Aha, tak to je ten spešl gest... ale jo, jde mu to. Po setmění nás Kalašnikov přitahuje zas o kus blíž k pódiu, kde vjíždíme do pravého a nefalšovaného kotle, jak má být. Po vodě plují lampionky, z pódia se linou světla všech barev a z kotle se vymršťují zaťaté pěsti a V jako Victory. Super super. Do toho začíná ohňostroj. Žasneme, z vody je to ještě efektnější, než obvykle. Semtam ve vodě vidíme hlavu plavce. To jsou mi věci...
S koncem ohňostroje otáčíme směr plavby a mizíme. Calypso mizí taky, to bude nějaký znamení. S příjemným pocitem zadostiučinění zjišťujeme, že svůj raft ženeme stejně rychle, jako ženou motory Calypso. Startuje druhá část ohňostroje, o níž jsme předem nevěděli. Nevadí, je lepší zmizet dřív, ať se potom nemačkáme. Břehy jsou sice plné močících a halekajících opilců, ale i přesto se nám podaří přistát, sfouknout raft, posbírat všechny náležitosti, všechno to odvláčet po přelidněných schodech, pokecat s ochrankou, přejít most a naložit se do auta. Žádné újmy na zdraví, žádné zkažené ideály, absolutně nic negativního.
Jo, zkrátka tenhle koncert se podařil. Dobrá hudba v neotřelém prostředí, jedinečná atmosféra. Zvuk sice trochu pokulhával, ale je otázka, jestli to šlo nazvučit líp. I když na ostrově prý tišší pasáže skoro nebyly slyšet, což je mrzuté. Pódium bylo natočené tak, aby slyšeli hlavně posluchači na vodě a tak nejlíp to asi – co se zvuku týče – vychytali ti, kdo stáli na mostě. Za jakýchkoli jiných okolností by mě nedokonalý zvuk nejspíš štval, ale tady to ta atmosféra absolutně vyvážila a já si nemůžu stěžovat. A navíc to bylo zadarmo.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat