O kečupech, párcích a lidech

Kečup, který jsem si vysnila. 

Reklamní slogan, který mi vyklíčil v hlavě při včerejší přípravě rychlé večeře, párků s čerstvým chlebem a NOVÝM KEČUPEM.

Píšu "rychlé večeře", ale skutečnost je trochu jiná. I když to s kečupem přímo nesouvisí. Jelikož nemáme mikrovlnku, nezbylo mi, než si párky ohřát v hrnci s vodou. Nedělám to ráda a to nejen proto, že jsou pak párky takové vodnaté, ale i z ryze (ne)praktických důvodů. Protože jsem - jako spousta lidí - v kuchyni líná a nechce se mi mýt zbytečně moc nádobí, používám pokud možno stále ten samý instrument k různým činnostem. Žel, u výlovu párků mívám v ruce úzký nůž, jímž jsem si předtím nakrájela chleba. No ano, vím to, vím, že umýt jednu vidličku navíc není zase tolik práce a že by se to rentovalo... ale co naplat, dopadne to vždycky stejně a já si znovu a znovu vybavuju vyprávění o tom, proč se línej sedřel. Proháním párky štíhlou špičkou kolem dokola, zvažujíc, zda je účinnější je opatrně podebrat nebo napíchnout. Nejde ani jedno a tak nakonec vymyslím mechanismus, jak párek rychle uprostřed zespodu nabrat a tím jej vymrštit přímo na připravený talíř. Bingo! Dvakrát Bingo! Potřetí už ne. Neřízená střela hrnec-země mizí v temné propasti mezi sporákem a linkou. Nahlas se směju a hodnotím svou šikovnost, neboť s dvěma předchozími párky mi to vyšlo a to je docela dobré skóre - přitom, jak nesmyslný a riskantní podnik to byl. Odstavuju hrnec s vodou do dřezu a jdu na kolena. Párek, to přece není úplně malá věc, někde být musí... aha, odkutálel se dobrý metr od místa dopadu a aby svému počínání dodal smyslu, obalil se komplet celý v prachu, drobcích a jiném sajrajtu, co pod linkou máme. Možná bych mohla zamést. No, ale napřed tedy opláchnout párek, o ten jeden prasklý se podělit s potkanicí Angelikou a ochutnat ten NOVÝ KEČUP.

Od chvíle, kdy jsem se odstěhovala od našich, trpím nedostatkem kečupu Aro. Mnoho lidí by ho odsoudilo, protože mají rádi Heinz. A přesně ze stejného důvodu já odsuzuju Heinz; mám ráda Aro. Chutnají mi takovéty kořeněné kečupy, které vlastně vůbec nechutnají po rajčatech, ani vzdáleně nepřipomínají rajský protlak a je až těžko uvěřit, že by byly skutečně z rajčat vyrobeny. A najít dobrý kečup, to vůbec není jednoduché. Ne každý je dobrý, ne každý je levný a jen velmi málo jich je dobrých a levných zároveň. Zkusila jsem kdysi koupit jeden levný. Byl hnusný. Pak jsem zkusila koupit jeden dražší a byl hnusný taky. Jak moc bych si přála, aby byly u kečupů testery, stejně jak to mají voňavky a jiná kosmetika. Rozhodla jsem se na cenu nehledět a vybrat nějaký "náhodně". Z široké nabídky jsem vybrala jeden, jehož jméno jsem už někdy předtím slyšela - Kand. A jak se ukázalo u večeře, je ještě lepší než Aro, smočit v něm párek je radost sama a špagetová omáčka je taktéž nepřekonatelná.

Kand. Kečup, který jsem si vysnila.

Edit 15.3.2011: Jednalo se o Kand česnekový, což jsem zjistila až při vyhazování lahve. Teď mám "sladký" a ten je dobrý taky.