Původně napsáno v únoru 2007 jako ímejl.
Kdyby vás někoho zajímalo, co provádím se svým volným časem, tak po zkušenostech ze včerejška můžu jednoznačně říct: vyplňuju složenky. Včera jsem se totiž dohnala (ne k šílenství, to až později) k sebevražednému pokusu - šla jsem na poštu. Naštěstí jsme tam šly společně s kamarádkou, takže jsme si stihly celkem mile namoct bránice a ztropit i trošku ostudy a všeobecného rozruchu. Na mé marné pokusy o vyplnění poštovní poukázky na 500 Kč padlo tolik složenek, že částka vynaložená na jejich výrobu bezpochyby několikanásobně převýšila hodnotu poukázanou.
Na poště už to dnes sice chodí celkem rychle, ale to jen za předpokladu, že člověk nestojí namísto dvou front postupně fronty čtyři až pět. (Jednou už to ta slečna za přepážkou totiž nevydržela a laskavě mi nabídla, ať už si příště neberu čekací lístek a přijdu za ní rovnou, že mě odbaví i bez čísla.) Vyplňování dvou (resp. osmi) složenek mě vyčerpalo natolik, že jsem se rozhodla přihlášku na VŠ (kvůli které jsem celou tu anabázi absolvovala) nikam nevozit osobně, ale odeslat, protože jakákoli jiná cesta, než cesta domů, by mě mohla dorazit.
Vzhledem k množství adres, které jsem během té půlhodiny napsala, není nic překvapivého na tom, že se mi nepodařilo na první pokus napsat správně adresu ani na obálku. Připadala jsem si jako pitomec a i jsem se tak ohlásila dámě za přepážkou, když jsem ji prosila o přelepovací štítek. Ta nevěděla přesně, jak má na takové oznámení reagovat, jestli mě utěšovat, že pitomec nejsem, nebo mě zbavit nejistoty konstatováním, že mi to tak jen nepřipadá. Nakonec se zmohla jen na větu: "Jé z toho si nic nedělejte, to já tu mám pořád", o čemž jsem zas já nevěděla přesně, jak si to mám vyložit. Raději jsem to přešla poděkováním za štítek a odebrala se k poslednímu zoufalému pokusu o napsání adresy, o kterém jsem předem informovala tu kamarádku, která si již svých pět front stihla vystát, jelikož podávala přihlášku jen jednu, a teď tu na mě obětavě čekala, semtam mi něco vyplnila, aby to šlo rychleji, z toho dvakrát špatně. Ta zas na mé varování reagovala tím, že prohlásila, že teď už je to jedno, protože pověst už vybudovanou máme, tak už se prej nemusim snažit. Zabralo to a já jsem vítězoslavně odbavila své dvě obálky velikosti A4, jednu na Smetanovo nábř. a druhou do Olomouce. Stálo mě to sice úsílí a peníze, které bych jinak mohla parádně projíst, propít nebo prostě nějak jinak plnohodnotně využít, ale nakonec ani jednoho nelituju, protože nebýt pošty, nenaučila bych se vyplňovat složenky typu A, nezjistila bych, že se na poště skutečně dá koupit obálka a v neposlední řadě by mě neznalo dalších padesát nevinných lidí...
Btw: Stále ještě jsem přesvědčená o tom, že jsem odeslala správné přihlášky na správné školy a ne křížem... :)
Žádné komentáře:
Okomentovat