Bez těch kluků by to nešlo aneb lidská stránka fotbalu

Minule jsem psala o vlivu fotbalu na geografii a o sociálních, náboženských i dalších aspektech tohoto (v Čechách) posvátného sportu. Dnes se tématu kolektivních sportů na vzoru fotbalu podržím, ale tentokrát se zaměřím na poněkud osobnější stránku věci, neboť – jak říkají sami hráči – bez těch kluků by to nešlo.

Lidi kolem fotbalu bych rozdělila základně do dvou až tří kategorií – aktéři (hlavně hráči), fanoušci a novináři.

Velice zajímavou a proto neopomenutelnou složkou fotbalu jsou rozhovory s hráči. Bez nich by náš dojem a pojem o fotbale nikdy nemohl být úplný. Například, zeptá-li se reportér před zápasem, co bude tým dělat proto, aby vyhrál, nabízí se několik odpovědí, které jsou svou neúprosnou logikou až omračující. Pár příkladů za všechny (a všechny v pár bodech):

a) Budeme se muset snažit.
b) Musíme hrát.
c) No nesmíme jim dát šanci.
d) Musíme být tým.

Pakliže se dotazovaný hráč – bývá to zpravidla kapitán týmu, který má strategii nejpromyšlenější – rozhodne prozradit o něco více, můžeme se tak dozvědět, že:

„Je potřeba hrát dopředu.“

Což je odpověď, z níž i laik pozná odbornost a erudovanost onoho hráče. Neméně zajímavé jsou pak rozhovory „poté“. Odpovědi bývají obdobné, jako při dotazování „před“, jen bývají převedeny do minulého času, případně do negace. (Měli jsme se víc snažit, měli jsme víc hrát, dali jsme jim moc šancí, nebyli jsme tým; měli jsme víc hrát dopředu.) Vyhraje-li tým, mají novináři pro tuto příležitost (kterou mohou důvodně očekávat) připravenu speciální otázku: „Budete slavit?“, případně trochu záludnější otázku, otázku jaksi na vyšším levelu: „Jak budete slavit?“. Zaskočený, udýchaný fotbalista zpravidla odpovídá jediným možným způsobem: „No, budeme no“; pokud je již ze hry trochu vzpamatován, odpoví záhadně: „To vám radši říkat nebudu... ale slavit budeme, to se ví.“

Ale nebylo toto pojednání kompletní, kdybych nezmínila fanoušky. Fanoušek skalní, to je zvláštní – a zvláště v poslední době se zdá, že neohrožený – živočišný druh. Fanoušek skalní se na utkání vypravuje většinou v tlupách, více, či méně, početných, pomalován válečnými barvami a oblečen do speciálních, válečných krojů, zhusta též ozbrojen vlaječkami, píšťalkami a sirénami, za účelem vyjádření podpory svému týmu. Pro nás neználky je toto jejich počínání záhadou a zvláště pak nám nejde do hlavy, jak mohou „fandit svému týmu“, když onen „tým“ v průběhu let již mnohokrát změnil své složení a pravděpodobně i herní taktiku a kde co všechno, kromě znaku a sídla. Ale budiž, připusťme existenci jakési aury spojené s klubem. Přesto je ale počínání fanoušků skalních na stadionech (případně i před nimi i ve vlaku po cestě na ně) leckdy velmi záhadné. Krom výše zmíněné rituální úpravy zevnějšku a podivných předmětů s sebou fanoušek hojně nosí též transparenty, které mají fotbalisty při hře povzbudit. Nevím, zda mají fotbalisté při svém náročném úkolu čas věnovat se těmto projevům přízně, nicméně od fanoušků je to docela hezké. Fanoušci ale nejsou jenom vlídná, veselá a barevná stvoření, skupiny fanoušků se mezi sebou často bijí, pokřikují po sobě a všemožně se urážejí a napadají – a vytvářejí tak paralelní zápas (pro nějž by dle mého neználkovského úsudku měl být zbudován samostatný stadion, či spíše aréna). Na druhou stranu, bojovná atmosféra ve fanouškovi nezřídka probouzí smysl pro rým a tak mohly světlo světa spatřit skvosty, jako: „Slávie do hnoje“, „Sparta buzerantů parta“ či „Baňyk pyčo“. Vrcholně intelektuálním zpracováním myšlenky, které bych se nebála přirovnat k Sokratově teorii o kočce, je pak provolání „Kdo neskáče, není Čech“.

Doufám, že po přečtení tohoto rozboru již nikdo nepochybuje o závažnosti, důležitosti ani kulturním přínosu fotbalu pro celou širokou veřejnost. V plnění této osvětové mise nepřestávám, bedlivě sleduji nejnovější trendy a nejaktuálnější novinky. A samozřejmě i vzájemné duely .

Poznámka: jsem si plně vědoma toho, že některé prvky se objevují i v hokeji, někdy možná i výhradně. Pro účely tohto pojednání mi ale nepřišlo důležité to rozlišovat.