Historky z poštsvětí

Původně napsáno v únoru 2007 jako ímejl.  

Kdyby vás někoho zajímalo, co provádím se svým volným časem, tak po zkušenostech ze včerejška můžu jednoznačně říct: vyplňuju složenky. Včera jsem se totiž dohnala (ne k šílenství, to až později) k sebevražednému pokusu - šla jsem na poštu. Naštěstí jsme tam šly společně s kamarádkou, takže jsme si stihly celkem mile namoct bránice a ztropit i trošku ostudy a všeobecného rozruchu. Na mé marné pokusy o vyplnění poštovní poukázky na 500 Kč padlo tolik složenek, že částka vynaložená na jejich výrobu bezpochyby několikanásobně převýšila hodnotu poukázanou.

Na poště už to dnes sice chodí celkem rychle, ale to jen za předpokladu, že člověk nestojí namísto dvou front postupně fronty čtyři až pět. (Jednou už to ta slečna za přepážkou totiž nevydržela a laskavě mi nabídla, ať už si příště neberu čekací lístek a přijdu za ní rovnou, že mě odbaví i bez čísla.) Vyplňování dvou (resp. osmi) složenek mě vyčerpalo natolik, že jsem se rozhodla přihlášku na VŠ (kvůli které jsem celou tu anabázi absolvovala) nikam nevozit osobně, ale odeslat, protože jakákoli jiná cesta, než cesta domů, by mě mohla dorazit.

Vzhledem k množství adres, které jsem během té půlhodiny napsala, není nic překvapivého na tom, že se mi nepodařilo na první pokus napsat správně adresu ani na obálku. Připadala jsem si jako pitomec a i jsem se tak ohlásila dámě za přepážkou, když jsem ji prosila o přelepovací štítek. Ta nevěděla přesně, jak má na takové oznámení reagovat, jestli mě utěšovat, že pitomec nejsem, nebo mě zbavit nejistoty konstatováním, že mi to tak jen nepřipadá. Nakonec se zmohla jen na větu: "Jé z toho si nic nedělejte, to já tu mám pořád", o čemž jsem zas já nevěděla přesně, jak si to mám vyložit. Raději jsem to přešla poděkováním za štítek a odebrala se k poslednímu zoufalému pokusu o napsání adresy, o kterém jsem předem informovala tu kamarádku, která si již svých pět front stihla vystát, jelikož podávala přihlášku jen jednu, a teď tu na mě obětavě čekala, semtam mi něco vyplnila, aby to šlo rychleji, z toho dvakrát špatně. Ta zas na mé varování reagovala tím, že prohlásila, že teď už je to jedno, protože pověst už vybudovanou máme, tak už se prej nemusim snažit. Zabralo to a já jsem vítězoslavně odbavila své dvě obálky velikosti A4, jednu na Smetanovo nábř. a druhou do Olomouce. Stálo mě to sice úsílí a peníze, které bych jinak mohla parádně projíst, propít nebo prostě nějak jinak plnohodnotně využít, ale nakonec ani jednoho nelituju, protože nebýt pošty, nenaučila bych se vyplňovat složenky typu A, nezjistila bych, že se na poště skutečně dá koupit obálka a v neposlední řadě by mě neznalo dalších padesát nevinných lidí...

Btw: Stále ještě jsem přesvědčená o tom, že jsem odeslala správné přihlášky na správné školy a ne křížem... :)

Bez těch kluků by to nešlo aneb lidská stránka fotbalu

Minule jsem psala o vlivu fotbalu na geografii a o sociálních, náboženských i dalších aspektech tohoto (v Čechách) posvátného sportu. Dnes se tématu kolektivních sportů na vzoru fotbalu podržím, ale tentokrát se zaměřím na poněkud osobnější stránku věci, neboť – jak říkají sami hráči – bez těch kluků by to nešlo.

Lidi kolem fotbalu bych rozdělila základně do dvou až tří kategorií – aktéři (hlavně hráči), fanoušci a novináři.

Velice zajímavou a proto neopomenutelnou složkou fotbalu jsou rozhovory s hráči. Bez nich by náš dojem a pojem o fotbale nikdy nemohl být úplný. Například, zeptá-li se reportér před zápasem, co bude tým dělat proto, aby vyhrál, nabízí se několik odpovědí, které jsou svou neúprosnou logikou až omračující. Pár příkladů za všechny (a všechny v pár bodech):

a) Budeme se muset snažit.
b) Musíme hrát.
c) No nesmíme jim dát šanci.
d) Musíme být tým.

Pakliže se dotazovaný hráč – bývá to zpravidla kapitán týmu, který má strategii nejpromyšlenější – rozhodne prozradit o něco více, můžeme se tak dozvědět, že:

„Je potřeba hrát dopředu.“

Což je odpověď, z níž i laik pozná odbornost a erudovanost onoho hráče. Neméně zajímavé jsou pak rozhovory „poté“. Odpovědi bývají obdobné, jako při dotazování „před“, jen bývají převedeny do minulého času, případně do negace. (Měli jsme se víc snažit, měli jsme víc hrát, dali jsme jim moc šancí, nebyli jsme tým; měli jsme víc hrát dopředu.) Vyhraje-li tým, mají novináři pro tuto příležitost (kterou mohou důvodně očekávat) připravenu speciální otázku: „Budete slavit?“, případně trochu záludnější otázku, otázku jaksi na vyšším levelu: „Jak budete slavit?“. Zaskočený, udýchaný fotbalista zpravidla odpovídá jediným možným způsobem: „No, budeme no“; pokud je již ze hry trochu vzpamatován, odpoví záhadně: „To vám radši říkat nebudu... ale slavit budeme, to se ví.“

Ale nebylo toto pojednání kompletní, kdybych nezmínila fanoušky. Fanoušek skalní, to je zvláštní – a zvláště v poslední době se zdá, že neohrožený – živočišný druh. Fanoušek skalní se na utkání vypravuje většinou v tlupách, více, či méně, početných, pomalován válečnými barvami a oblečen do speciálních, válečných krojů, zhusta též ozbrojen vlaječkami, píšťalkami a sirénami, za účelem vyjádření podpory svému týmu. Pro nás neználky je toto jejich počínání záhadou a zvláště pak nám nejde do hlavy, jak mohou „fandit svému týmu“, když onen „tým“ v průběhu let již mnohokrát změnil své složení a pravděpodobně i herní taktiku a kde co všechno, kromě znaku a sídla. Ale budiž, připusťme existenci jakési aury spojené s klubem. Přesto je ale počínání fanoušků skalních na stadionech (případně i před nimi i ve vlaku po cestě na ně) leckdy velmi záhadné. Krom výše zmíněné rituální úpravy zevnějšku a podivných předmětů s sebou fanoušek hojně nosí též transparenty, které mají fotbalisty při hře povzbudit. Nevím, zda mají fotbalisté při svém náročném úkolu čas věnovat se těmto projevům přízně, nicméně od fanoušků je to docela hezké. Fanoušci ale nejsou jenom vlídná, veselá a barevná stvoření, skupiny fanoušků se mezi sebou často bijí, pokřikují po sobě a všemožně se urážejí a napadají – a vytvářejí tak paralelní zápas (pro nějž by dle mého neználkovského úsudku měl být zbudován samostatný stadion, či spíše aréna). Na druhou stranu, bojovná atmosféra ve fanouškovi nezřídka probouzí smysl pro rým a tak mohly světlo světa spatřit skvosty, jako: „Slávie do hnoje“, „Sparta buzerantů parta“ či „Baňyk pyčo“. Vrcholně intelektuálním zpracováním myšlenky, které bych se nebála přirovnat k Sokratově teorii o kočce, je pak provolání „Kdo neskáče, není Čech“.

Doufám, že po přečtení tohoto rozboru již nikdo nepochybuje o závažnosti, důležitosti ani kulturním přínosu fotbalu pro celou širokou veřejnost. V plnění této osvětové mise nepřestávám, bedlivě sleduji nejnovější trendy a nejaktuálnější novinky. A samozřejmě i vzájemné duely .

Poznámka: jsem si plně vědoma toho, že některé prvky se objevují i v hokeji, někdy možná i výhradně. Pro účely tohto pojednání mi ale nepřišlo důležité to rozlišovat.

Když fotbal hýbe světem

Do rodinné idylky u televize se náhle ozve „COŽE???“ a poté se autor provolání bezděčně rozpláče nebo rozesměje. Stalo se vám to už někdy? Pokud ano, budete přesně vědět, o čem píšu. Pokud ne, vřele vám doporučuji sledovat Branky, body, vteřiny pohledem fejetonisty, lingvisty, puntičkáře, nebo alespoň šťourala. Je to vážně přínosné, uvidíte (a uslyšíte) sami. Já tento sport provozuji velmi ráda; od chvíle, kdy jsem objevila jeho kouzlo, se dívám na sportovní rubriky docela s oblibou, ačkoli mě sportovní přenosy a události samy o sobě nikterak neoslovují.

Díky tomuto pohledu na věc jsem například zjistila, že fotbal – to není jenom tak. Není to jen primitivní zábava, při které se pár chlapů za nemalé peníze honí po hřišti za kulatým předmětem, jako by jim šlo o život; ale ono o něj skutečně leckdy jde. Jen nemyslete, já nepřeháním. Naštěstí sportovní komentátoři vědí, o co tam doopravdy jde a jelikož jsou si vědomi vážnosti své úlohy, mesiášsky nás o tom zpravují. Divák amatér by si myslel, že ten černovlasý fotbalista právě neúspěšně zkusil trefit branku. Komentátor – jakožto divák poučený a znalý situace – neználkům ale osvětlí, že se právě černovlasá kometa pokusila o střemhlavý nálet, ale těleso jménem Novák jí v pokusu zabránilo. No prosím – nebýt komentátorů, pravděpodobně bychom my, neználkové, vedlejší bitvu hvězdných válek nikdy v této situaci nerozpoznali. Jak jsem už řekla, mnohdy jde ve fotbale o život; a dost možná, že je fotbal pouze zástěrkou pro vyřizování mafiánských účtů. Jen si zkuste uvědomit, kolik se na hřišti nachází střelců, útočníků, obránců a živých štítů. A nejvíce mě na fotbale mrzí úmrtnost brankářů; popravdě vážně netuším, kde je koučové pořád berou. Zkuste si udělat drobnou analýzu – kolikrát za týden se v BBV objeví informace o tom, že útočník rozstřílel brankáře. Bilance je děsivá. Pokud brankář nepatří k těm několika málo šťastlivcům, které střela mine, potom – pakliže vůbec zákrok protistrany přežijí – bude (a na to vemte jed) laborovat se zraněním. Těžko říct, jak takové laborování, či snad laborace, probíhá, ale dozajista to nebude nic příjemného ani snadného. Jinak by o tom média jistě neinformovala.

Pro fejetonistu, lingvistu, puntičkáře i šťourala je fotbal mnohdy také čímsi velmi kuriozním, lidem obzvlášť šťouravým se může jevit dokonce až jako nelítostný dadaistický útok na realitu i diváka. Při oznámení, že sleduje lítý boj Klokanů s Orly, případně Hamé a Mountfieldu, se šťoural jen těžko ubrání pocitu, že si z něj komentátor, slušně řečeno, tropí šoufky. Speciální kategorii pak tvoří Sešívaní, čímž komentátoři oživují slavného doktora Frankensteina; ale to už se opět dostáváme do říše sci-fi.
Fotbalové hřiště je ale také plné hráčů, které bychom hledali spíše na různých paralympiádách a podobně; tito levonozí a pravonozí hráči jsou ale natolik dobří, že mohou hrát společně s hráči obounohými. A to je moc dobře. Fotbal tak má i rozměr sociální.

Fotbal, ač se to na první pohled nezdá, má ale i náboženský rozměr. Pomíjím různé vzývání, modlení se za... a zásahy shůry, ačkoli se v této hře zhusta objevují; co je zajímavé, je náboženský význam přikládaný brankám. Ve fotbale figurují strážci svatyně, na svatyně se často útočí a je-li střelec dostatečně šikovný a schopný, bývá svatyně rozstřílena. Zejména v případech, kdy se strhne brankostroj, nemá svatyně sebemenší šanci odolat nájezdům.

Abych obhájila nadpis – tedy „Když fotbal hýbe světem“, nesmím opomenout vliv fotbalu na geografii. Nejenže se tedy střílí přímo na hřišti, ony mají tyto šarvátky a půtky přesah městský, v případě mistráků dokonce národní. Znojmo rozstřílelo Teplice. To je zpráva, panečku. Přímo kandidát do hlavní zpravodajské relace. Jednak proto, že nebohé Teplice jsou teď rozstřílené na maděru a někdo bude muset zafinancovat jejich renovaci, ale také proto, že Znojmo podle všeho vyrobilo raketu středního doletu, ačkoli k tomu zcela jistě nedostalo požehnání státu. A zamyslet by se měla také Praha, neboť nad její hlavou raketa musela proletět a ona si toho ani nevšimla, natož aby Teplice na hrozící nebezpečí upozornila. A co to udělá s geografií? Znojmo se tak posune před Kladno, Teplice jsou z mapy zcela vymazány.

Já si sportovních komentátorů doopravdy vážím, neboť divák má právo vědět, co se ve skutečnosti na hřišti odehrává, má právo orientovat se v tom, co vidí – a naši sporťáci jsou si tohoto svého poslání dobře vědomi a plní je s nesmírným nasazením. Divák díky tomu ví – a šťoural si taky přijde na své.

2012 - recenze pro ty, kteří už film viděli a nevědí, co si s tím počít.

Já jsem viděla mnoho blbých filmů, i mnoho filmů blbějších, než blbých, ale snad nikdy jsem neviděla film blbější, než 2012. 2012 se pro mě stal synonymem pro něco nesmírně pitomého, až k smíchu pitomého, o čem si jen těžko představit, že to někdo mohl myslet vážně. Příklad užití - "Vedení toho podniku dělá poněkud 2012 rozhodnutí."

Dobře, ten film je americký. Je to "katastrofický film", takže je vše ve sféře "co by kdyby", a nehodlám se zabývat myšlenkou, že to celé je pitomost a v roce 2012 svět prostě neskončí kvůli zmutovaným neutrinám, stejně tak, jako neskončil v roce 2000 kvůli dvojce na začátku, a neskončil ani v roce 1998, navzdory faktu, že byly vypuštěny Windows98. Budu se zabývat filmem.

Prvních pár vteřin se film snaží tvářit vědecky, začíná totiž pohledem na planety a Slunce, kde zrovna dochází k obrovité erupci, která za to všechno může, jak se později ukáže. Ovšem hned v příštích minutách film naznačí své další směřování, tedy do míst mnohem odpudivějších a smrdutějších, než jsou staré indické doly. Poměrně dlouhou dobu film vůbec nedrží pohromadě a v podstatě sestává z podivných výjevů, které zřejmě mají naznačovat, že se něco děje a že to není dobré. Dec not gůůůt, jak by řekl Karpov. Jenomže ono opravdu není, teprve zhruba po hodině, kdy už není o globálním průseru pochyb, se film "sjednotí" a rozpohybuje.

Jedna z hlavních postav, nezodpovědný idiot Jackson Curtis, který s dětmi leze přes plot do zakázané zóny v Yellowstoneském parku, díky setkání s magorem Charliem Frostem, který provozuje rádiovou stanici a jí okurky, prozře a jme se zachraňovat svou rodinu, (která už má ale jiného "tátu"). Tomuhle Jacksonovi to všechno došlo právě včas, aby na poslední chvíli zachránil rodinu z hroutícího se domu a limuzínou svého ruského šéfa ji odvezl po propadající se silnici, skrz jiné hroutící se domy na propadající se letiště, z kterého je letadlem odveze "náhradní táta" Gordon, který shodou okolností umí trochu pilotovat. Nutno podotknout, že na to, že umí pilotovat vážně jen tak trochu, si počíná nadmíru obratně a s neuvěřitelnou lehkostí se vyhýbá padajícím věžím, mostům, kusům města a všemu ostatnímu. A vzhledem k tomu, že je tak dobrý, později bude kopilotovat i Antonov 500.

Scéna "unikli v poslední vteřině" je sice ohraná, ale u filmů tohoto typu se dá tolerovat. Ale jednou, ne stokrát, jako je tomu v 2012. Obecně se film dost opakuje, některé scény jsou prakticky stejné, jen se padajícímu věžáku nevyhýbá malé osobní letadélko, ale obří Antonov, nejede se limuzínou, ale Charlieho konspirační dodávkou... Všechny dialogy jsou dokonale předvídatelné, stejně tak jako většina scén.

Kromě postav již zmíněných stojí za pozornost ještě prezident USA, který se jmenuje Wilson a je to moudrý, čestný a dobrosrdečný černoch. Naproti tomu Anhauser, zřejmě viceprezident, to je sobecký padouch, který nemá kouska citu v těle. Jo, je to běloch. Vlastně všichni černoši a Japonci jsou hodní. Taky je tam Ukrajinka Tamara, blbá blondýna, u které se ale nakonec ukáže, že má dobré srdce a v jistém momentu dá výjimečně přednost záchraně dítěte před záchranou svého ohyzdného psíka.

Velice zajímavý je aspekt víry. Část postav je věřících a část ne. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby si tu záchranu v americkém filmu dokázali vymodlit, ovšem tady to dopadlo trochu jinak. Několikrát během filmu se někdo pokřižoval, pomodlil a někdo jiný nechápal, proč. Nakonec se ale ukázalo, že je vlastně úplně jedno, jestli se člověk modlí nebo ne, protože stejně umřou i přežijou věřící i atheisti. To tedy klobouk dolů, to bych od Amíků nečekala. Ale možná, že to nebyl záměr.

Co jsem si z filmu tedy odnesla? První poučení - zatraceně se vyplácí mít dva chlapy, protože nikdy nevíte, kdy se vám budou hodit jejich nadpřirozené schopnosti. A to druhé - až to začne vypadat se světem fakt blbě, je potřeba najít nejhoršího amerického spisovatele sci-fi a ten nás všechny spasí. Nebo alespoň 400 000 vyvolených.

Nejvtipnější momenty (Spoiler)
- při pohledu na Antonov: "It's a big plane..." - "It's RUSSIAN".
- po prohlášení "mám pocit, jako by mezi námi byla nějaká propast" (ve vztahu) začne pukat země a mezi konverzující dvojicí skutečně vytvoří propast
- při dramatickém průjezdu hroutícím se městem jedna z postav v limuzíně upozorní na kutálející se "koblihu" - obří poutač ve tvaru koblihy, který se kutálí ulicí
- Protože Jackson Curtis tu mapu z dodávky fakt potřeboval, aby věděl, kam vlastně mají letět, a protože pod tou dodávkou zrovna vznikl menší kaňon, vypadalo to chvíli vážně bledě. Jelikož ale ostatní postavy nutně potřebovaly Jacksona s tou mapou, nějakým zázrakem se Jackson z padající dodávky vyprostil a vylezl ven, což bylo parádně znázorněno metodou "dlouho nic, pak se objeví jedna ruka a po chvíli druhá s mapou".
- Antonov nouzově přistává, všichni krom pilota dle plánu sedí v autech a čekají na otevření dvěří. Auto nejde nastartovat, když se do toho vloží Karpov, mocně zahřímá "Shut up!" a do nastalého ticha pomalu pronese: "Endžííín... Stáááárt. Hlasové ovládání - proto jsem si ho chtěl koupit."
- jelikož vybraní se mají zachránit na archách (což nakonec vyjde), jsou na tyto archy přepravována krom lidí i zvířata. Obzvláště komické jsou záběry vrtulníků, které nesou žirafy a slony přivázané pod sebou. Nejen, že by zvířata nejspíš takto umrzla, ale navíc to působí skutečně velice komicky, až Dalíovsky.
- když se archa (vlivem nárazu Air Force One do jedné z kotev) odpoutá, pluje mezi horami. Systém hlásí "překážka vysoká 8850 metrů", Anhauser se ptá: "co může být tak vysoké?", na což je mu objasněno, že Mount Everest.

Divná věc - Monínec

Monínec - "lyžařské středisko" nedaleko Prahy, kde se dá za 490 korun lyžovat celý den, protože za ty prachy si prostě nedovolíte přestat.

Je pravda, že na lyžování v naší kotlině se dívám dost skepticky a rozhodně při jeho hodnocení nejsem nezaujatá. České lyžování pro mě vždycky znamenalo malé svahy/velké fronty + hodně zaplatit/málo si užít.

Monínec se skládá z jedné asi kilometrové sjezdovky a dvou způsobů, jak se dostat nahoru. O pomě, která je tam také, pomlčím, protože je lehce bokem, vůbec jsem na ní nebyla a hlavně je dost krátká a tak se vlastně vůbec nedá počítat. Co je sympatické, je právě délka sjezdovky, protože i když dole narazíte na frontu, v čase mezi frontou a frontou si zalyžujete. Což je fajn a v ČR poměrně nezvyklé.

Sedačková lanovka, dlouhá 1200 metrů (ačkoli na spodní stanici se píše jiný údaj, viz obrázek) pojme tolik lidí, že se nevytvoří taková fronta, která by se nedala přežít. Moje zkušenost pochází z pátku, který byl navíc pololetními prázdninami. O kus výš je kotva, která končí stejně vysoko, jako sedačka. Záleží na sněhu, kde se zrovna jezdí nejlíp, ale oba ty kusy sjezdovky mají něco do sebe a na kotvě se dá vydržet několik jízd za sebou. Akorát musíte počítat s tím, že vás druhý den budou pekelně bolet lýtka. Já s tím nepočítala.

Obzvláště dobrý je servis - zázemí a to je ostatně důvod, proč se tam třeba ještě někdy vypravit. Ten kopec zkrátka vylepšit nemůžou, tak mají dobré vše, co vylepšit mohou. U spodního konce sjezdovky je restaurace - samoobslužná, kde se vaří ucházejícím způsobem a za přijatelné ceny (kolem devadesáti korun za jídlo), po vzoru italských restaurací na svahu dělají bombardino (bohužel ale studené a se šlehačkou ve spreji). Poblíž je i ski servis a půjčovna, mají svou ski-školu, provozují ski-školku, je tam i bobovací svah a dráha na snowtubing. Přímo pod svahem je možné i přespat v ubytovně a s autem taky nebudete mít problém, je tam veliké parkoviště. Všichni zaměstnanci, s kterými jsem mluvila, byli milí a ochotní, na české poměry až překvapivě.

Když mám své dojmy z Monínce shrnout, je to dobrá destinace pro jednodenní, nebo ještě lépe polodenní lyžování pro Pražáky. Na celý den mi to přišlo trochu málo, ale na dopolední nebo večerní (18:00 - 21:00) lyžování by šla návštěva zopakovat.

Pokus

Pokus v poklusu.

Můj počítač je chlap.

Tak mi kamarád opravil můj notebook - to je dobře, už jsem se začínala bát, jestli ho náhodou nestřelil nějakému muzeu. Myslím, že tu historku o rozvoji informačních technologií ve starém Egyptě by mu při pohledu na můj notes úplně klidně mohli sežrat.

Co je ale podstatné - zjistila jsem, že můj počítač je chlap. Jak? V REŽIMU SPÁNKU CHRÁPE!!!

UPDATE: Bohužel, jeho pohlaví je nejisté... chrápe v úsporném režimu a ne v režimu spánku. Což celou věc dramaticky mění.