Domasa Dokytek

Tak jsem se konečně dostala k poslechu nejnovější desky mé - kdysi velmi - oblíbené kapely Traband. Nebudu to natahovat, nepotěšila mě.

Lidi jsou někdy svině. Tamtadamta. Vlastně dost často. Tradadá bum. A život, ten je někdy fakt krutej. Hvízd hvízd klap. Nikdo vlastně neni svobodnej. Trádádá. Co je dobrý a co špatný? Bum. Tata. Trááá. A bůh vás má rád. Ratatata. To je celý, právě jste slyšeli desku Domasa, nemusíte si ji pouštět ve zvukovém formátu.

Z hudby Trabandu se vypařilo snad všechno, co mě na ní kdy bavilo - nápaditost hudby i textu, originalita, živost nebo naopak klid, zvláštní instrumentální obsazení kapely, příběhy a poselství. Poselství a příběhy zůstaly, ale možná bych snad byla radši, kdyby se na ně vykašlali. Takhle to působí, že Jarda Svoboda musí nutně z vrozeného grafomanství něco posluchačům sdělovat a z vrozené posedlosti to skládá do veršů a píše k tomu nějakou hudbu. Svobodovy verše bývaly neotřelé, zajímavé a zábavné. To, co se vyskytuje v jeho nejnovějších písních, se někdy až děsivě přibližuje kategorii láska-páska kamarád-mátěrád. Klid byl vystřídán nudou a živost řachandou.

Je to už druhá výraznější změna zvuku kapely – nejprve v roce 2007 po odmlce výrazně zklidnili, teď zase přitvrdili - místy skoro až do rockova. V zásadě nic proti tomu, ale ono to zkrátka nějak nefunguje. Jakoby se už Svoboda vypsal a neměl nové kvalitní nápady. Totéž s textem. Totéž s "příběhy". Jak ostatně zazní v jedné z písní toho alba: "Všechny velký věci už byly dávno řečený, všechny velký knihy už byly dávno napsaný..."

Nicméně na závěr je třeba říct, že i přesto, že se mi prvně v životě stalo, že mě některá písnička od Trabandu vysloveně štve (Krajina v obrazech) a i přesto, že se hudebně i textově dokážou opakovat v rámci jedné desky, pořád ještě tento počin dost výrazně vyčuhuje z šedivého bahna průměrnosti.