O nevyzpytatelnosti předmětů z Ikey

Některé technické vynálezy mne svou vynalézavostí občas zaskočí.

A všechno to začalo tak nevinně - v tom pokoji už prostě bylo potřeba zamést a vytřít. Nešlo to jinak. Ačkoli se chomáčky prachu dovedně kryly tu za šicím strojem, tu za krabicí a jinde za hromadou oblečení, věděla jsem o nich a to vědomí mě nenechávalo v klidu.

Prvním nezbytným krokem bylo odkrytí podlahy, tedy přendání všech věcí, co se na ní válely, někam do vyšších poloh. Ale to byste napřed museli znát můj pokoj. Tak předně je dost malý. Vznikl sádrokartonovým rozdělením velkého pokoje na dva menší a vejde se do něj tak akorát šatní skříň, malá drátěná skříňka, postel, stůl a židle. Nejde o to, že by mi ten prostor nestačil – já osobně bych nepotřebovala víc, než postel a dveře, ale potíž je s mými věcmi – ty už tak skromné nejsou.

Poslední věc, kterou bylo nutno přesunout ze země, byla kreativní banánová krabice – krabice plná krabiček a pytlíčků s korálky, kleštiček, provázků a jiných drobností. Na posteli nebylo místo, protože tam už stál sušák s prádlem a židle s notebookem a na stole nebylo místo z toho samého důvodu, jako na něm nebývá obvykle. Byl tam bordel. Na šatní skříň dosáhnu jenom ze židle a na té byl notebook. Na nízké drátěné Ikea skříňce byly dva její drátěné šuplíky, v nichž jsem předtím zkoušela udělat pořádek. Varianta, že bych mohla dát krabici na tu hodinu, než to vyschne, třeba do obýváku, mě bůhvíproč vůbec nenapadla a tak jsem přistoupila k jediné možné variantě – umístit krabici navrch na ty dva drátěné šuplíky. Přišlo mi to sice jako docela blbej nápad, ale prostě jsem to – se záchranou a opatrně – vyzkoušela, jestli to bude držet. Vzhledem k tomu, že to drželo, jsem to tak s klidem nechala.

Zametla jsem. Vytřela jsem. Evakuovala jsem se do koupelny a po dobu, co schla podlaha, se nic zvláštního nestalo.

Po obhlédnutí situace v pokoji jsem došla k závěru, že teď uklidím jenom to nejdůležitější (například dám sušák a židli z postele) a ostatní věci uklidím později rovnou na správná místa a vynechám ten mezistupeň na zemi. Pohlédla jsem na krabici a usoudila, že když to mohlo držet půl dne, co by to nevydrželo další dva dny. A skutečně, dva dny to vydrželo – ale ani o chvíli déle; v noci po tom druhém dni se najednou, bez varování, asi ve čtyři ráno ozvala naprosto nepříčetná řacha (být to v románu, řeklo by se tomu nejspíš „rána jak z děla“, ale tentokrát by to výjimečně byl dost přesný popis) a ta řacha musela probudit snad všechny spolubydlící a sousedy široko daleko a mě ostatně taky. Jenomže já jsem, narozdíl od nich, měla tu výhodu, že jsem jen otevřela oko, zjistila, že nám nevtrhla do bytu URNA, ani vedle baráku nespadlo letadlo, ale prostě mi jenom spadla ta chytře umístěná krabice, takže jsem to dál neřešila a s vědomím, že to můžu nechat na ráno, jsem zase v klidu usnula.

Ranní světlo celou věc objasnilo. Ano, jasně, byl to blbej nápad – dávat větší věc na menší, všichni víme od maminek, jak to potom dopadá – ale když to tak hezky drželo, co se najednou pokazilo? Tak předně – nepokazilo se najednou, nýbrž postupně a velmi pozvolna, zcela nepozorovatelně. Krabice svou vahou po dva a půl dne tlačila na šuplíky pod sebou, aniž by si uvědomovala, co tím způsobí. Ani ji ani mě totiž nenapadlo, že po dostatečně dlouhé době se vlivem tlaku horní šuplík... složí.

Některé technické vynálezy mne svou vynalézavostí občas zaskočí. 

Jak je důležité míti facebook

Setkala jsem se s názorem, že facebook je blbost, že je zbytečný a že od sebe oddaluje lidi. Setkala jsem se taky s názorem právě opačným, totiž že facebook lidi sbližuje, pomáhá najít ztracené známé, že je to komunikační kanál budoucnosti a že se jednou budeme spolu bavit jen tam. Jednak si myslím, že facebook je škodlivý jen v případě, že člověk o jeho používání nepřemýšlí a jednak a především jeho hlavní přínos spatřuji trochu jinde.

Všude se říká, že facebook je sociální síť. Zní to zajímavě, odborně, technicky, sociologicky a jednoznačně. Co to ale vlastně znamená? Z jistého (nekompletního) úhlu pohledu to není nic jiného, než virtuální prostor, kde se může každý vykecat se značnou nadějí, že si to někdo jiný přečte, v lepším případě okomentuje, nebo alespoň "olajkuje". Každý si může plácnout co chce, aniž by se cítil nějak trapně, že to sděluje, protože většina jeho facebookových přátel píše do statusů ještě větší kraviny a sdílí ještě stupidnější videa a fotky. Stejně tak si nemusí připadat pyšně, když dává vědět o svém úspěchu - poslat všem svým známým e-mail, že právě úspěšně složil státnice nebo byl povýšen, připadal by si jako namyšlený idiot; vytroubit to jen tak do éteru je mnohem méně osobní a oficiální; řekne to sice všem, ale zároveň nikomu konkrétnímu, tedy nikdo konkrétní se necítí povinen na to jakkoli reagovat a tedy ho to ve své podstatě ani neobtěžuje. Pokud obtěžuje, může si vás zablokovat, tedy vaše příspěvky se mu nebudou zobrazovat.

A to se dostáváme k jádru věci - facebook je vlastně takové online pískoviště, kde si lidi hrají, sdílejí videa, posílají si kolovací zprávy, šťouchají se, vyplňují slabomyslné kvízy a hlásí do světa své drobné starosti i radosti. Funguje jako nástěnka, šuplík na "všechno možné" od koťátek po ministry.

Od té doby, co mám facebook já i značná část mých přátel, jsem zaregistrovala výrazný úbytek idiotských řetězáků, mailů obsahujících čtyřmegová videa hrajících si kočiček nebo parkující blondýny, a moc už nechodí ani prezentace s fotokolážemi podehráté new age hudbou. To už se skoro nedělá, tyhle věci kolují ve facebookových zprávách, předávají se jako status, který má napsat každý, kdo s tím souhlasí, videa se sdílejí na zdi a nezabírají vám půlku kapacity e-mailové schránky. E-mail na to dnes používají prakticky jen lidé, kteří facebook nemají.

Můžeme se smát teorii, že se veškerá komunikace přesune na internet... ale je vcelku radostnou realitou, že určitá část komunikace se na facebook už přesunula.

O kečupech, párcích a lidech

Kečup, který jsem si vysnila. 

Reklamní slogan, který mi vyklíčil v hlavě při včerejší přípravě rychlé večeře, párků s čerstvým chlebem a NOVÝM KEČUPEM.

Píšu "rychlé večeře", ale skutečnost je trochu jiná. I když to s kečupem přímo nesouvisí. Jelikož nemáme mikrovlnku, nezbylo mi, než si párky ohřát v hrnci s vodou. Nedělám to ráda a to nejen proto, že jsou pak párky takové vodnaté, ale i z ryze (ne)praktických důvodů. Protože jsem - jako spousta lidí - v kuchyni líná a nechce se mi mýt zbytečně moc nádobí, používám pokud možno stále ten samý instrument k různým činnostem. Žel, u výlovu párků mívám v ruce úzký nůž, jímž jsem si předtím nakrájela chleba. No ano, vím to, vím, že umýt jednu vidličku navíc není zase tolik práce a že by se to rentovalo... ale co naplat, dopadne to vždycky stejně a já si znovu a znovu vybavuju vyprávění o tom, proč se línej sedřel. Proháním párky štíhlou špičkou kolem dokola, zvažujíc, zda je účinnější je opatrně podebrat nebo napíchnout. Nejde ani jedno a tak nakonec vymyslím mechanismus, jak párek rychle uprostřed zespodu nabrat a tím jej vymrštit přímo na připravený talíř. Bingo! Dvakrát Bingo! Potřetí už ne. Neřízená střela hrnec-země mizí v temné propasti mezi sporákem a linkou. Nahlas se směju a hodnotím svou šikovnost, neboť s dvěma předchozími párky mi to vyšlo a to je docela dobré skóre - přitom, jak nesmyslný a riskantní podnik to byl. Odstavuju hrnec s vodou do dřezu a jdu na kolena. Párek, to přece není úplně malá věc, někde být musí... aha, odkutálel se dobrý metr od místa dopadu a aby svému počínání dodal smyslu, obalil se komplet celý v prachu, drobcích a jiném sajrajtu, co pod linkou máme. Možná bych mohla zamést. No, ale napřed tedy opláchnout párek, o ten jeden prasklý se podělit s potkanicí Angelikou a ochutnat ten NOVÝ KEČUP.

Od chvíle, kdy jsem se odstěhovala od našich, trpím nedostatkem kečupu Aro. Mnoho lidí by ho odsoudilo, protože mají rádi Heinz. A přesně ze stejného důvodu já odsuzuju Heinz; mám ráda Aro. Chutnají mi takovéty kořeněné kečupy, které vlastně vůbec nechutnají po rajčatech, ani vzdáleně nepřipomínají rajský protlak a je až těžko uvěřit, že by byly skutečně z rajčat vyrobeny. A najít dobrý kečup, to vůbec není jednoduché. Ne každý je dobrý, ne každý je levný a jen velmi málo jich je dobrých a levných zároveň. Zkusila jsem kdysi koupit jeden levný. Byl hnusný. Pak jsem zkusila koupit jeden dražší a byl hnusný taky. Jak moc bych si přála, aby byly u kečupů testery, stejně jak to mají voňavky a jiná kosmetika. Rozhodla jsem se na cenu nehledět a vybrat nějaký "náhodně". Z široké nabídky jsem vybrala jeden, jehož jméno jsem už někdy předtím slyšela - Kand. A jak se ukázalo u večeře, je ještě lepší než Aro, smočit v něm párek je radost sama a špagetová omáčka je taktéž nepřekonatelná.

Kand. Kečup, který jsem si vysnila.

Edit 15.3.2011: Jednalo se o Kand česnekový, což jsem zjistila až při vyhazování lahve. Teď mám "sladký" a ten je dobrý taky.

Jak se vrací láhve v Interšpáru

Interšpár, můj "nejoblíbenější" obchod hned po deBille, mi neustále chystá nějaká překvapení. Proto ho taky mám tak ráda. Já totiž miluju překvapení. Včera opět nezklamal.

Už mě štval ten pohled na hromadu nevrácených vratných lahví stojící na kredenci, navíc ještě mě přepadla myšlenka, že do některých z nich jsem investovala, tak proč by je měl vracet a inkasovat pořád jenom táta. Že. Musela jsem na nákup a po sérii úvah jsem se rozhodla, že to zkusím v Interšpáru, protože ten je natolik velký, že by zřejmě měl mít výkup lahví, i když jsem ho tam nikdy neviděla. Směle jsem si hned ráno nadila batoh vratnými lahvemi a po práci vyrazila plnit jednu z misí. První mise byla podat už konečně ten balík (mimochodem ono je nějaký pravidlo na to, kde má bejt umístěná adresa odesílatele a kde příjemce, a to, že tam člověk nad adresu napíše "ODESÍLATEL" a "ADRESÁT" táááákovejdlema bukvama ještě nezaručuje, že to nějaký vzdělanec z ČP nepoplete a balík se vám sofort nevrátí), druhá mise byla vrátit lahve a třetí za utržený peníz a něco navíc nakoupit. Ty lahve jsem vrátit musela, potřebovala jsem místo v batohu na tu třetí misi.

Proto jsem se odhodlala, přešla to dlouhé prostranství až k informacím a otázala se, zda je tu někde výkup lahví. "Áno, ten je až vzadu za košíkmi, úplně v zadu", odpověděla mi československy informační slečna a já šla po tom prostranství zase zpátky. Áno, byl naozaj až úplně vzadu. Tak fajn, jak se to asi dělá... aha, lahev je hrdlem napřed, otočte ji dnem napřed. No dobře, to mi mohlo dojít, otočila jsem. První lahev to sežralo, druhou lahev taky, třetí - jinou - taky... Plzeň to nechce? CO??? Joaha, tak takhle. Plzně a Bernardy vykupují taky, ale na informacích. Bomba, beru lístek s poukázkou na dvanáct korun a jdu si zpátky za roh přes to obří prostranství k informacím pro zbylých devět. No a pak zase zpátky, protože vstup do krámu je na druhé straně, než informace. Takže takhle se vracejí lahve v Interšpáru.

No, až zas budu chtít podnikat něco pošetilého, čímž vracení vratných lahví bezesporu je, neopomenu podat hlášení.

Kuře na vodě není nic moc, ale Bregovič na vodě...

28. července 2010, 19:00 – Na vodě již je od včerejška postaven ponton s obřím pódiem, kapela je nastoupená. Lodě všech velikostí včetně parníku Calypso, motorové čluny nafukovací i pevné, šlapadla půjčená za pětinásobnou cenu oproti normálu i lodě v osobním vlastnictví diváků obsypávají pódium. Objevují se taky dva lidi kraulující na surfech, jedna novinářská široká loď, pár kajaků, několik „pěších“ plaváčků a dokonce i dvě Barbecue Donuts. Na březích není k hnutí, chodníky jsou obehnány plotovými zátarasy, aby lidi neskákali do silnice (což činí i tak), na Střeleckém ostrově je to hlava na hlavě, tělo na tělo a z vody se na to s jistým pocitem zadostiučinění docela dobře kouká. Tedy do momentu, než se vám začne chtít čůrat.
I my plujeme mezi vším tím božím dopuštěním – na raftu – do toho zní monumentální hudba a já se cítím jako v nějakém filmu typu Trója. Tak takhle se cítí superhrdinové, když se zarputilými výrazy pádlují do rytmu... hm, dobré. Chvíli jen tak korzujeme, obeplouváme pódium a hodnotíme přítomnost dvou toitoiek na zadní části pontonu, stejně tak jako přítomnost dvou policejních člunů kotvících hned nad jezem. Akreditovaných fotografů je tu nepředstavitelně, neakreditovaných ještě víc. Brilantně se vyhýbáme neohrabaným šlapadlům i novinářské „plošině“, míjíme smrduté nafťáky i voňavou grilující plošinku. Všechny vůně a zvuky se mísí kdesi v prostoru, držíme se kotvícího lana, které bylo speciálně pro tuto akci nataženo a popíjíme pivo z petlahve. Lidi na lodích kolem tančí, semtam někdo spadne do vody. Navazujeme družbu s dívkou na kajaku a nalézáme v pamětech společné známé. Jsme natolik vzadu, že se slyšíme a přitom slyšíme i hudbu. Ta se sice tříská o most za námi a taky o baráky na břehu, ze kterých koukají další lidé, ale v zásadě nám to tak moc nevadí. Najednou – cože? Kája? Nojo, na pódiu je Kája Gott a pěje. Aha, tak to je ten spešl gest... ale jo, jde mu to. Po setmění nás Kalašnikov přitahuje zas o kus blíž k pódiu, kde vjíždíme do pravého a nefalšovaného kotle, jak má být. Po vodě plují lampionky, z pódia se linou světla všech barev a z kotle se vymršťují zaťaté pěsti a V jako Victory. Super super. Do toho začíná ohňostroj. Žasneme, z vody je to ještě efektnější, než obvykle. Semtam ve vodě vidíme hlavu plavce. To jsou mi věci...
S koncem ohňostroje otáčíme směr plavby a mizíme. Calypso mizí taky, to bude nějaký znamení. S příjemným pocitem zadostiučinění zjišťujeme, že svůj raft ženeme stejně rychle, jako ženou motory Calypso. Startuje druhá část ohňostroje, o níž jsme předem nevěděli. Nevadí, je lepší zmizet dřív, ať se potom nemačkáme. Břehy jsou sice plné močících a halekajících opilců, ale i přesto se nám podaří přistát, sfouknout raft, posbírat všechny náležitosti, všechno to odvláčet po přelidněných schodech, pokecat s ochrankou, přejít most a naložit se do auta. Žádné újmy na zdraví, žádné zkažené ideály, absolutně nic negativního.
Jo, zkrátka tenhle koncert se podařil. Dobrá hudba v neotřelém prostředí, jedinečná atmosféra. Zvuk sice trochu pokulhával, ale je otázka, jestli to šlo nazvučit líp. I když na ostrově prý tišší pasáže skoro nebyly slyšet, což je mrzuté. Pódium bylo natočené tak, aby slyšeli hlavně posluchači na vodě a tak nejlíp to asi – co se zvuku týče – vychytali ti, kdo stáli na mostě. Za jakýchkoli jiných okolností by mě nedokonalý zvuk nejspíš štval, ale tady to ta atmosféra absolutně vyvážila a já si nemůžu stěžovat. A navíc to bylo zadarmo.

Domasa Dokytek

Tak jsem se konečně dostala k poslechu nejnovější desky mé - kdysi velmi - oblíbené kapely Traband. Nebudu to natahovat, nepotěšila mě.

Lidi jsou někdy svině. Tamtadamta. Vlastně dost často. Tradadá bum. A život, ten je někdy fakt krutej. Hvízd hvízd klap. Nikdo vlastně neni svobodnej. Trádádá. Co je dobrý a co špatný? Bum. Tata. Trááá. A bůh vás má rád. Ratatata. To je celý, právě jste slyšeli desku Domasa, nemusíte si ji pouštět ve zvukovém formátu.

Z hudby Trabandu se vypařilo snad všechno, co mě na ní kdy bavilo - nápaditost hudby i textu, originalita, živost nebo naopak klid, zvláštní instrumentální obsazení kapely, příběhy a poselství. Poselství a příběhy zůstaly, ale možná bych snad byla radši, kdyby se na ně vykašlali. Takhle to působí, že Jarda Svoboda musí nutně z vrozeného grafomanství něco posluchačům sdělovat a z vrozené posedlosti to skládá do veršů a píše k tomu nějakou hudbu. Svobodovy verše bývaly neotřelé, zajímavé a zábavné. To, co se vyskytuje v jeho nejnovějších písních, se někdy až děsivě přibližuje kategorii láska-páska kamarád-mátěrád. Klid byl vystřídán nudou a živost řachandou.

Je to už druhá výraznější změna zvuku kapely – nejprve v roce 2007 po odmlce výrazně zklidnili, teď zase přitvrdili - místy skoro až do rockova. V zásadě nic proti tomu, ale ono to zkrátka nějak nefunguje. Jakoby se už Svoboda vypsal a neměl nové kvalitní nápady. Totéž s textem. Totéž s "příběhy". Jak ostatně zazní v jedné z písní toho alba: "Všechny velký věci už byly dávno řečený, všechny velký knihy už byly dávno napsaný..."

Nicméně na závěr je třeba říct, že i přesto, že se mi prvně v životě stalo, že mě některá písnička od Trabandu vysloveně štve (Krajina v obrazech) a i přesto, že se hudebně i textově dokážou opakovat v rámci jedné desky, pořád ještě tento počin dost výrazně vyčuhuje z šedivého bahna průměrnosti.

Vaše přání je mi podrazem, aneb o českém pinglovství

Tak jsem nedávno přemýšlela, co mi je v téhle hospodě tak sympatického, když ubrusy obsahují pivní mapy světa, vesmírných galaxií a kdovíčeho ještě, když to obsluze trvá a k tomu všemu moc nefunguje odvětrání. Po chvíli mi to došlo – ticho. Žádné zvuky linoucí se z přebuzených repráčků, žádná Freqence, žádná „Kriminálka libovolné město“, žádný fotbal ani hokej. Prostě ticho, v lokále bylo slyšet jen dopadání půllitrů na stůl, smích a kecy hostů. Zkrátka navzdory všem výše uvedeným skutečnostem mi ten podnik přišel mnohem kulturnější, než spousta jiných, které mají hrdě v názvu slovo Restaurace.

Nevím, co to je za divný (český?) zvyk pouštet v lokále hudbu nebo televizi. A už vůbec nechápu tu specialtku, když hraje zároveň rádio a televize se ztlumeným zvukem.

Dlouho jsem si říkala, co asi vede obsluhu k domněnce, že to zákazníka zajímá. A pak mi to jedna servírka objasnila sebejistou odpovědí na dotaz, zda by šlo to rádio vypnout: „Nojo, ale to se tady zbláznim...“ Nemusím asi dodávat, že se tomu podniku budu napříště vyhýbat, ale co z toho vyplývá a co je podstatné – že ony televize a rádio nemají sloužit k potěše hostů, ale obsluhy, která si neuvědomuje, že je obsluha a kdo je tady pro koho.

Podobný zážitek jsem měla jednou v Karlově Pekařství v Arkádách (jednou, od té doby jsem tam nepáchla), když jsem chtěla zaplatit tisícikorunou čtyři koblihy. Ano, uznávám, bylo by lepší mít menší peníze, jenomže jsem neměla. Bankomaty kačky prostě nesypou a tak není zbytí, některý obchod to prostě odnést musí a tentokrát to chytlo zrovna tohle pekařství. Obsluha, místo aby tohle chápala a když nemá na vrácení (což tedy taky nechápu), tak se odebrala někam rozměnit, nebo oslovila svoji vedoucí, tak se rozesmála a dopustila se komentáře ve smyslu, „že to snad není možný, že už je to tu zase...“ jakobych tam ani nestála. Jakoby tam ani nestál zákazník. A to neměla dělat. Zle jsem na ni pohlédla a dala si dost sebevědomou přednášku o tom, že já jsem jejich zákazník, který jim chce zaplatit a pokud mi to nejsou schopni umožnit, tak můžu ty koblihy koupit jinde. Že zas tak nedostatkový zboží to není, aby se nedalo koupit za rohem v Interšpáru. Vedle stojící starší prodavačka se do debat vložila s poznámkami typu, že se nemůžu divit, když chci platit tisícikorunou a že když jim tohle udělá každej... „Ne, vy jste podnik, chcete prodat koblihy, já jsem zákazník a chci je od vás koupit. Je ve vašem zájmu zařídit, aby to šlo.“ Je to tak složité? Proč tohle nechápaly (ani jedna ze tří, které se tam postupně vyrojily)? Nakonec se do toho vložila vedoucí provozovny, zrovna v momentě, kdy jsem položila koblihy na pult a chystala se jim je tam nechat. Velice ochotně a zdvořile mi nabídla, že mi rozmění, že má peníze v kanceláři, jestli chviličku vydržím. Tak jsem tedy vydržela. Pak se mi ještě omluvila za „nedorozumění“. No, ony dámy jsem tam už neviděla, ale nepočítám, že jiné budou lepší. To české pinglovství je dost rozšířená choroba.

Po pár úvahách jsem došla k závěru, že je to tím, že většina servírek, prodavačů, popřípadě operátorů jsou krátkodobí zaměstnanci, sezónní pracovníci nebo dokonce brigádníci, kteří ke „svému“ podniku nemají lautr žádný vztah, kromě pracovně-právního. Není totiž jejich. Být jejich, tak se sakra snaží nezkrachovat, neodpudit si zákazníky, naopak se starat, aby o jejich podniku lidi řekli v dobrém dalším lidem... Možná je tahle myšlenka už mrtvá a nic ji nedovede vzkřísit.

Proto chovám v integrované konverzační příručce na předních místech několik důležitých vět, které sice nejspíš nic nevyřeší, ale někdy je nelze nepronést:

Věta číslo jedna: „Pokud vás tahle práce tak moc obtěžuje, zkuste raději dělat nějakou jinou.“

Věta číslo dvě: „Nejste jediná hospoda/obchod v okolí, takže když moje peníze nepotřebujete/nechcete, odnesu je jinam.“

Věta číslo tři: „Myslíte, že by nám nastalou situaci pomohla vyřešit přítomnost vašeho nadřízeného?“

Přijímám tipy na vhodné rozšíření své osobní konverzační příručky výchovných vět :)

PS: Nerada bych vzbudila dojem, že povoláními jako je servírka nebo prodavačka opovrhuji nebo je považuji za méněcenné. Považuji je za naprosto normální povolání, dokonce za dost těžké povolání, když si člověk chce zachovat zdravý rozum. Já si uvědomuju, že zůstat celý den přívětivý a ochotný je náročná disciplína a proto to taky není práce, kterou by mohl vykonávat každý.

Balada o filmu

Venku se udělalo hezky, vylezlo sluníčko a mě napadlo, že bych mohla vyvenčit svého starouše Zenita, ať taky vidí krásy jara. Beztak potřebuju dofotit ten film. Takže jsem fotila vylejzající krokusy, vylezla i jedna sněženka, tak tu jsem blejskla taky, pak jsem našla vylejzacící rebarboru, potom vylezl i děda.... a pak konečně slavnostně film došel. Už jsem přestávala doufat; celou dobu, co ten foťák mám, jsem si nebyla jistá, jestli je film dobře založen a jestli třeba celou dobu nefotim na plech. 

Já jsem tušila, že s tím bude trochu problém. Tak jsem hned odlovila na zahradě dědu a škemrala o rady - leč děda pravil, že Zenita v životě nedržel v ruce a že se bude jen domejšlet. Že na přetáčení bejvá páčka nebo klička. Vyhodnotila jsem briskně situaci a konstatovala, že to bude zřejmě ta věc, která se tam už tak asi před dvaceti rokama ulomila a že to je teda výborný. Tak děda, ruce od hlíny, brejle na dálku, ještě chvíli ten foťák tam venku na zídce všemožně obracel a studoval, až nakonec řekl něco tak potupného, že jsem radši nekonstatovala nic. Řekl, že nejlepší bude, když ten foťák donesu do foto obchodu s tím, že chci vyvolat film - a ať si ho napřed vydolujou. Poděkovala jsem, ale byla jsem odhodlaná to udělat jakkoliv jinak, i za cenu zničení filmu, foťáku, celé domácnosti a eventuálně i republiky, ale hlavně když ego zůstane celé. Děda ještě utrousil, že je možný úplně všechno, protože ten foťák je sovětskej. Tak jsem tedy usedla k počítači, že si najdu nějaký info, a vidím, že je na skype online kamarád Jeník Z. Snad se neurazí, říkám si, ale jinou možnost nemám. „Nazdar pamětníku", píšu do okna zprávy a pohotově dodávám „(neuraž se)“. Účinek se dostavil, zareagoval okamžitě. Následoval můj dotaz, zdali kdysi v pravěku on nebo jeho táta, strejda (a abych vylepšila to s tím pamětníkem tak i děda) nevlastnil Zenita. „No jasně!“ , které se objevilo na obrazovce, mě zahřálo u srdce. Levný to nebude, dobře z toho nebude, hlava z toho bolet bude, ale nechám si poradit. Následuje přibližně hodinová debata na téma, jak se ten krám otvírá, co se má udělat potom, jak se ten film dostane zpátky do špulky a jak se ta špulka potom dostane ven. Vše, co mi Honza radí, vděčně zkouším, ovšem leckdy bez valného úspěchu. Například naprostým fiaskem skončil pokus o realizaci pokynu: „Toč tím čudlíkem vlevo“ – jednak tam žádný čudlík nebyl, jen ta ulomená páčka, která tam dle Honzových vzpomínek navíc vůbec být neměla (ale nakonec čert ví, co se to tam ulomilo) ale hlavně tím, jak to bylo ulomený, tím nešlo kloudně otáčet doleva. Varianta „no tak možná doprava“ celkovou situaci povýšila na tragikomedii, neboť se mi onen čudl podařilo vyšroubovat. To se mi pak povedlo ještě několikrát, protože – jak jsem to furt zkoušela – jsem opakovaně zapomínala, na kterou stranu že to mám pokoušet. Nakonec jsem se se slovy „krám jeden zasranej, že já se na to nevyseru“ odebrala do koupelny, která v analogové éře byla hojně využívána jako temná komora, realizovat Honzovu hlavní radu „až to budeš otvírat, tak zhasni, ať je v tý místnosti naprostá tma – ale fakt naprostá – a dej ten foťák do bundy a hrabej se v tom přes rukávy“. Já jsem tušila, že mi to nepůjde. Já bych ten foťák neotevřela nejspíš ani kdybych na něj viděla, tak co budu dělat po tmě... Honza mi předtím (jako správnej kamarád) zopakoval dědovu radu, ať to zanesu do servisu. Takže jsem zatemnila okno do kuchyně, zavřela dveře, foťák dala do bundy a pustila si rádio, abych se tam nebála. (A taky, aby nebylo moc slyšet, jak u toho sakruju). Tím mizerným kolečkem prostě nešlo pohnout. Vzala jsem na něj kleště. Pak se ozvaly takový divný zvuky, tak jsem je zase odložila. No po pěti minutách jsem už byla tak rozčílená (a že nejsem žádnej cholerik, to jenom, když se mi nedaří), že jsem se musela jít podívat na světlo jak to tam teda je. Zjistila jsem, že po tmě jsem toho našla zhruba stejně jako za světla a zalezla zpátky do komory. Vypáčila jsem ten zadní kryt hrubou silou (v bundě), protože jsem si vzpomněla, že při zakládání filmu jsem to udělala taky tak a přežilo to. Jenomže to je stejný, jako když poprvý v životě rozlousknete humra – co s tim jako teď??? Chvíli jsem tam šátrala, než mi došlo, že ten film je na té straně, kde být má a ta špulka je samozřejmě taky na té straně, kde být má, ale že spolu nijak nesouvisí a ten film se nejspíš utrhnul. (To by vysvětlovalo ty zvuky, když jsem ho zkoušela převinout těma kleštěma). No nic, tak to teda vyroluju, vyndám špulku a nějak to do ní už nacpu. Špulka vyndat nešla. No nic, tak to zkusím do tý špulky nasoukat, i když nejde ven - co s vyrolovanym filmem v bráchově mikině, žejo? Chvíli trvalo, než jsem našla konec, pak jsem našla i druhej konec a po náročném rozhodování, kterej konec je ten správnej konec (a kupách úvah, jestli na tom vůbec záleží nebo ne) jsem prostě popadla ten míň zmuchlanej a začala soukat. Zajímavý je, že najednou tím ulomeným kolečkem otáčet šlo. Teď, když jsem rozmotala celej film, operovala s ním ve stísněných podmínkách, děsila se, že ho nějak pomuchlám, upatlám a kdesi cosi. Takže jsem tedy milej film namotala zpátky do špulky a s nadšením otevřela dveře temné komory, hned, jak jsem po oslepnutí zase začala vidět, vypnula jsem rádio a šla podat Honzovi zprávu o částečném zdaru mise. Částečném proto, že špulka stále vězela v útrobách foťáku a nešla ven. Bylo to vážně k vzteku. „Mačkej ten čudlík“, opakoval neustále. „To dělám, ale ono to nic nedělá“, opakovala jsem neustále já. Když jsem si už vážně připadala nesvéprávně (zkoušela jsem už i znovu kroutit čudlíkem, jakože jestli funguje – jako kdyby to něco znamenalo) napadlo mě udělat přesný opak – ten čudlík prostě vytáhnout. A ejhle! „Jó osičkááááá!“ dostalo se mi ze strany rádce.

Film teď leží v jídelně na stolku a čeká, až ho nechám vyvolat. Cítím se neobyčejně dobře při pomyšlení, jaké potupy jsem ušetřena díky své tvrdohlavosti. Ale je pravda, že v tom servise by se s tím dozajista nesrali dvě hodiny, jako já.

/původně napsáno jako ímejl, 17.3.2009/

Historky z poštsvětí

Původně napsáno v únoru 2007 jako ímejl.  

Kdyby vás někoho zajímalo, co provádím se svým volným časem, tak po zkušenostech ze včerejška můžu jednoznačně říct: vyplňuju složenky. Včera jsem se totiž dohnala (ne k šílenství, to až později) k sebevražednému pokusu - šla jsem na poštu. Naštěstí jsme tam šly společně s kamarádkou, takže jsme si stihly celkem mile namoct bránice a ztropit i trošku ostudy a všeobecného rozruchu. Na mé marné pokusy o vyplnění poštovní poukázky na 500 Kč padlo tolik složenek, že částka vynaložená na jejich výrobu bezpochyby několikanásobně převýšila hodnotu poukázanou.

Na poště už to dnes sice chodí celkem rychle, ale to jen za předpokladu, že člověk nestojí namísto dvou front postupně fronty čtyři až pět. (Jednou už to ta slečna za přepážkou totiž nevydržela a laskavě mi nabídla, ať už si příště neberu čekací lístek a přijdu za ní rovnou, že mě odbaví i bez čísla.) Vyplňování dvou (resp. osmi) složenek mě vyčerpalo natolik, že jsem se rozhodla přihlášku na VŠ (kvůli které jsem celou tu anabázi absolvovala) nikam nevozit osobně, ale odeslat, protože jakákoli jiná cesta, než cesta domů, by mě mohla dorazit.

Vzhledem k množství adres, které jsem během té půlhodiny napsala, není nic překvapivého na tom, že se mi nepodařilo na první pokus napsat správně adresu ani na obálku. Připadala jsem si jako pitomec a i jsem se tak ohlásila dámě za přepážkou, když jsem ji prosila o přelepovací štítek. Ta nevěděla přesně, jak má na takové oznámení reagovat, jestli mě utěšovat, že pitomec nejsem, nebo mě zbavit nejistoty konstatováním, že mi to tak jen nepřipadá. Nakonec se zmohla jen na větu: "Jé z toho si nic nedělejte, to já tu mám pořád", o čemž jsem zas já nevěděla přesně, jak si to mám vyložit. Raději jsem to přešla poděkováním za štítek a odebrala se k poslednímu zoufalému pokusu o napsání adresy, o kterém jsem předem informovala tu kamarádku, která si již svých pět front stihla vystát, jelikož podávala přihlášku jen jednu, a teď tu na mě obětavě čekala, semtam mi něco vyplnila, aby to šlo rychleji, z toho dvakrát špatně. Ta zas na mé varování reagovala tím, že prohlásila, že teď už je to jedno, protože pověst už vybudovanou máme, tak už se prej nemusim snažit. Zabralo to a já jsem vítězoslavně odbavila své dvě obálky velikosti A4, jednu na Smetanovo nábř. a druhou do Olomouce. Stálo mě to sice úsílí a peníze, které bych jinak mohla parádně projíst, propít nebo prostě nějak jinak plnohodnotně využít, ale nakonec ani jednoho nelituju, protože nebýt pošty, nenaučila bych se vyplňovat složenky typu A, nezjistila bych, že se na poště skutečně dá koupit obálka a v neposlední řadě by mě neznalo dalších padesát nevinných lidí...

Btw: Stále ještě jsem přesvědčená o tom, že jsem odeslala správné přihlášky na správné školy a ne křížem... :)

Bez těch kluků by to nešlo aneb lidská stránka fotbalu

Minule jsem psala o vlivu fotbalu na geografii a o sociálních, náboženských i dalších aspektech tohoto (v Čechách) posvátného sportu. Dnes se tématu kolektivních sportů na vzoru fotbalu podržím, ale tentokrát se zaměřím na poněkud osobnější stránku věci, neboť – jak říkají sami hráči – bez těch kluků by to nešlo.

Lidi kolem fotbalu bych rozdělila základně do dvou až tří kategorií – aktéři (hlavně hráči), fanoušci a novináři.

Velice zajímavou a proto neopomenutelnou složkou fotbalu jsou rozhovory s hráči. Bez nich by náš dojem a pojem o fotbale nikdy nemohl být úplný. Například, zeptá-li se reportér před zápasem, co bude tým dělat proto, aby vyhrál, nabízí se několik odpovědí, které jsou svou neúprosnou logikou až omračující. Pár příkladů za všechny (a všechny v pár bodech):

a) Budeme se muset snažit.
b) Musíme hrát.
c) No nesmíme jim dát šanci.
d) Musíme být tým.

Pakliže se dotazovaný hráč – bývá to zpravidla kapitán týmu, který má strategii nejpromyšlenější – rozhodne prozradit o něco více, můžeme se tak dozvědět, že:

„Je potřeba hrát dopředu.“

Což je odpověď, z níž i laik pozná odbornost a erudovanost onoho hráče. Neméně zajímavé jsou pak rozhovory „poté“. Odpovědi bývají obdobné, jako při dotazování „před“, jen bývají převedeny do minulého času, případně do negace. (Měli jsme se víc snažit, měli jsme víc hrát, dali jsme jim moc šancí, nebyli jsme tým; měli jsme víc hrát dopředu.) Vyhraje-li tým, mají novináři pro tuto příležitost (kterou mohou důvodně očekávat) připravenu speciální otázku: „Budete slavit?“, případně trochu záludnější otázku, otázku jaksi na vyšším levelu: „Jak budete slavit?“. Zaskočený, udýchaný fotbalista zpravidla odpovídá jediným možným způsobem: „No, budeme no“; pokud je již ze hry trochu vzpamatován, odpoví záhadně: „To vám radši říkat nebudu... ale slavit budeme, to se ví.“

Ale nebylo toto pojednání kompletní, kdybych nezmínila fanoušky. Fanoušek skalní, to je zvláštní – a zvláště v poslední době se zdá, že neohrožený – živočišný druh. Fanoušek skalní se na utkání vypravuje většinou v tlupách, více, či méně, početných, pomalován válečnými barvami a oblečen do speciálních, válečných krojů, zhusta též ozbrojen vlaječkami, píšťalkami a sirénami, za účelem vyjádření podpory svému týmu. Pro nás neználky je toto jejich počínání záhadou a zvláště pak nám nejde do hlavy, jak mohou „fandit svému týmu“, když onen „tým“ v průběhu let již mnohokrát změnil své složení a pravděpodobně i herní taktiku a kde co všechno, kromě znaku a sídla. Ale budiž, připusťme existenci jakési aury spojené s klubem. Přesto je ale počínání fanoušků skalních na stadionech (případně i před nimi i ve vlaku po cestě na ně) leckdy velmi záhadné. Krom výše zmíněné rituální úpravy zevnějšku a podivných předmětů s sebou fanoušek hojně nosí též transparenty, které mají fotbalisty při hře povzbudit. Nevím, zda mají fotbalisté při svém náročném úkolu čas věnovat se těmto projevům přízně, nicméně od fanoušků je to docela hezké. Fanoušci ale nejsou jenom vlídná, veselá a barevná stvoření, skupiny fanoušků se mezi sebou často bijí, pokřikují po sobě a všemožně se urážejí a napadají – a vytvářejí tak paralelní zápas (pro nějž by dle mého neználkovského úsudku měl být zbudován samostatný stadion, či spíše aréna). Na druhou stranu, bojovná atmosféra ve fanouškovi nezřídka probouzí smysl pro rým a tak mohly světlo světa spatřit skvosty, jako: „Slávie do hnoje“, „Sparta buzerantů parta“ či „Baňyk pyčo“. Vrcholně intelektuálním zpracováním myšlenky, které bych se nebála přirovnat k Sokratově teorii o kočce, je pak provolání „Kdo neskáče, není Čech“.

Doufám, že po přečtení tohoto rozboru již nikdo nepochybuje o závažnosti, důležitosti ani kulturním přínosu fotbalu pro celou širokou veřejnost. V plnění této osvětové mise nepřestávám, bedlivě sleduji nejnovější trendy a nejaktuálnější novinky. A samozřejmě i vzájemné duely .

Poznámka: jsem si plně vědoma toho, že některé prvky se objevují i v hokeji, někdy možná i výhradně. Pro účely tohto pojednání mi ale nepřišlo důležité to rozlišovat.